Divím se, ale zároveň děkuji

Když jsem si první článek přečetla, byla jsem mírně zaskočena. Zaskočena tím, že existují lidé, kteří mají opravdu "svatou trpělivost" a dokáží několik let vychovávat takto postižené dítě, lidé kteří k tomu zvládnou ještě vlastní děti, nehledě na to, že mamka uklízí, vaří, žehlí a děti přitom musí stihnout uhlídat. Čekáme čtvrté dítě, první tři jsou hodně temperamentní kluci, tak trochu vím co to je. Ale opravdu jen trochu, neboť jsou kluci zdraví, za co jsem moc vděčná.
Zaskočená jsem byla ale i faktem, že jste klidně psali o svém životě s Bohem. V jakých chvílích a co jste přesně prožívali. Myslím, že mnoho věřících není schopno o vztahu k Bohu a o životě s ním s ostatními mluvit.
Naopak názory mne nepřekvapily. Takový náruživý hokejový fanoušek těžko pochopí, že se dá volný čas prožít jinak než na stadioně a bude se strašně divit, že jsou lidi, kteří jdou na operu. Mnoho čtenářů se chová jako ti fanoušci, oni to tak nežijí, nerozumí tomu a protože jsou přesvědčeni že normální je jejich způsob života, budou se s druhými i hádat.
Sama za sebe děkuji. Děkuji za to, že jsi to dokázala takto napsat a po takové drsné odezvě měla chuť ještě tolik věcí vysvětlovat.