jak to bylo doopravdy 3 - vysvětlení, proč nepřejímám názory a věřím svým očím

Pokud mne něco poznamenalo - či spíš poučilo, bylo to především několik let prožitých v domácnosti s člověkem trpícím schizofrenií. Hlasy, vzpomínání na neexistující vykonstruované příběhy, deformovaný pohled na svět - to bylo na denním pořádku (Že by Monty mohla možná taky přihodit něco...). V takovém prostředí se naučíte rozlišovat realitu od fikce a názorně uvidíte, jak nás naše vnímání klame. Správný postoj k takovému člověku je: Věřím, že slyšíš hlasy, které ti říkají to a to, chápu, že máš pocit, že se lidé po tobě dívají a mluví o tobě, ale já žádné hlasy neslyším, já vidím, že lidé se po tobě nedívají a pod. Jakmile přijmete jeho hru a začnete se řídit podle jeho bludů, je to v kýblu, protože ho v jeho nereálném světě utvrzujete a on si pak potvrzuje - jasněže o mně mluvili v televizi, vždyť i ten a ten mi to potvrdil, že to slyšel. Přitom on jen trpně souhlasil, protože neměl tu trpělivost vždy nabídnout svůj pohled na situaci jako protiváhu. Tím se sice prátkodobě vyhnete konfliktu, ale dlouhodobě tím takovému člověku velmi ubližujete. To bylo ovšem soužití s vážne nemocným člověkem. Kateřina taková není, ale nedivte se, že automaticky nepřepínám myšlení na její platformu a nepřímo jí tak nepotvrzuji, že to je běžná věc, že všude se to hemží anděly a zjeveními.