Další kousek Jirkova příběhu

Milá Mio,

cítím a sdílím tvou účast s Jirkou, chápu, že se to dotklo bolavého místa ve tvém životě, a tohle píšu mj. proto, že to třeba přinese víc naděje i do tvého života.

Shodou "náhod" jsem byla u několika okamžiků Jirkova života. Byla jsem při tom, když zabil Daníkovo morčátko. Tato zvířecí "oběť" mu dala skrze bolest, kterou viděl u ostatních, zažít dopad svého činu a udělat rozhodnutí, že už nezabije. Věřím, že to bylo zvlášť významné v době, kdy se měla do rodiny narodit holčička.. Když přišel a řekl PROMIŇ, myslel to doopravdy.

Zdál se mi o něm jednou sen - našla jsem ho v podzemní garáži, kde nebyla auta, ale volně se pohybující divoká zvířata, jako v safari. Pamatuji si, že jsem se tam bála. Stál spolu s dalšími třemi stejně velkými chlapečky přikovaný na řetězu, jehož jeden konec byl ukotven na železném kruhu ve zdi a druhý končil pevně spojen s ocelovým obojkem na krku každého toho maličkého. Byli vydáni napospas šelmám. Ten obojek jsem nemohla uvolnit - neměl přezku a já neměla žádný nástroj. Ti chlapečci byli moc milí, vrhli se ke mně, když jsem k nim došla, a řekli mi: "My jsme autističtí, víš?". Teprve daleko později lékaři u Jirky diagnostikovali i autismus. Jsou věci, na které lidé nestačí.

Byla jsem také u toho, když za Jirku probíhaly intenzivní modlitby. Letos, když byl Jirka v nemocnici na pozorování s tím, že pokud to lékaři uznají za nutné, půjde do ústavu. Lidé při těch modlitbách plakali, i ti, kteří Jirku ani neznali. Ten pláč vycházel z větší hloubky, než kam sahá duše. Něco takového si člověk stejně jako lásku sám nevymyslí ani "nenapíská".

Byla jsem také při tom, kdy lékaři nakonec sdělili výsledek svých pozorování a testů: žádnou z diagnóz, s nimiž Jirka do té nemocnice přišel, lékaři nepotvrdili (kromě toho autismu měl při příjmu v papírech ještě schizofrenii a imbecilitu), a Jirka může zase k babičce, na kterou se moc těšil. Na těch dřívějších diagnózách se shodla řada odborníků, která Jirku předtím zkoumala - není to tím, že by se všichni spletli. Prostě se NĚCO stalo - něco, co není v lidských možnostech ani silách.

Jirka je zase u babičky. Poslední zpráva - život je s ním teď radostnější, na vysvědčení (ve zvláštní škole) měl dvě dvojky, noci má klidné a moc rád pomáhá.

V Bibli se mj. píše, že Bůh nás všechny miluje, že se zvlášť stará o vdovy a sirotky a že "velkou moc má modlitba spravedlivého opravdová". Myslím, že obě víme, že z lidí není spravedlivý nikdo, že tu spravedlnost lze získat darem, a že to stálo krev, ale ne zvířecí, ani krev nikoho z nás, kteří jsme se narodili z těla...

Kladu si otázku, jestli je vůbec někdo, kdo nepotřebuje v něčem uzdravení. A vnímám jako zázrak, že lidé i přes svá zranění (nebo snad díky nim?) dokáží pomáhat druhým tak, jako pomohla a pomáhá Jirkovi Kateřina a její rodina včetně babičky, nebo ty svému dítěti.

V těchto extrémně žárných dnech se zdá být zvlášť aktuální slovo z proroka Izajáše (30, 26): "Světlo slunka bude sedmkrát větší, jako světlo sedmi dnů, v den, kdy Hospodin ováže zlomeniny svého lidu a rány jemu zasazené uzdraví." Kéž Bůh dokončí své uzdravující dílo i ve tvém životě.