8.6.2003 23:07:45 Kateřina - autork
Re: preco
Milá paní,
také mě je smutno na duši. Ptáte se jestli bych vlastní porozené dítě také umístila u babičky nebo do ústavu. Musím říci, že pokud by se chovalo takto a pokud by mi stejně jako u Jiříčka doktoři z mnoha oborů a vícekrát potvrdili, že ten stav je neměnný, musela bych to udělat i u vlastního porozeného dítěte.
V našem těžkém rozhodování mi hodně pomohli lidé, kteří děťátko s podobnou diagnózou měli (vlastní, porozené, jak vy říkáte)a také jim nezbylo nic jiného. Není je tomuto dítěti si 40-50 let. Stále ho navštěvují, berou si ho na víkendy domů, nezapomínají na něj o vánocích nebo narozeninách, ale nikdy nepochybovali: žít se s ním nedalo. Je to jejich jediný syn ...
Ono to venku funguje jinak. Asi jste málo seznámena s českou praxí.
V zahraničí existují (čerpám z diskuse se sociálním pracovníkem pro PP panem S.Newmanem z USA)tzv. profesionální pěstounské rodiny, které na omezenou dobu poskytují dětem s různými handikepy domov. Nikdo ale nepočítá s tím, že u nich dítě zůstane celý život. Děti typu Jiříček střídají pěstouny po 1-2 letých intervalech a nikoho to nepřekvapí. Pan Newman prostě řekl, že práce s takovými dětmi je neskutečně náročná a že ji nikdo nemůže dělat dobře dlouhodobě.
A mimochodem mají tyto děti ze zákona nárok na osobního asistenta, kdežto tady se musí škemrat a například my jsme ho dostali až po třech letech žádání a asi 15 - 20 dopisech na nejrůznější organizace. (Personu asistenta jsme si navíc museli vybrat sami a je to zázrak,že ho máme, protože jeho finanční ohodnocení od Nadace je 1500,- Kč měsíčně).
Dále profesionální pěstouni již nemusí vydělávat peníze - stát bere jejich pečování o nemocné děti jako náležitou práci a jejich finanční ohodnocení stačí k tomu, aby si oba manželé i dítě žili jako americká střední vrstva. Navíc to vše jde na důchod, což u nás také není náležitě zabezpečeno.
(Odměna pěstouna v ČR je polovičkou životního minima tj. také asi 1500,- Kč, bez nároku na důchod, pokud ho na základě žádosti stát neschválí.)
Takže z toho nepřímo vyplývá, že v zahraničí na jedno postižené dítě jsou v profesionální pěstounské rodině nejméně 3 dospělí lidé! K tomu samozřejmě MŠ, škola atd. Navíc stát vybaví takovou rodinu patřičným zázemím - pro autistické dítě "bezpečným prázdným pokojem plným houpaček" apod. Lékaři chodí k nim domů a ne naopak, takže ubude mnoho stresů z čekání v čekárnách.
Prostě v zahraničí mají postižené děti a lidé o ně pečující daleko větší podporu. Dokážu si představit, že za lepších podmínek, bychom i my mohli s Jiříčkem pokračovat déle, ale nepodařilo se nám je zajistit. Manžel mi sice relativně hodně pomáhal, ale musel také vydělávat. Poměr sil byl sice 4:1, ale opačný - čtyři děti na mne. Jak říkám, osobního asistenta jsme nedostali ani po opakovaných žádostech a platit si pomocnici nebylo obvykle z čeho.
Kateřina
Odpovědět