Kdepak chudinky!

Maminka je s dětmi v domácnosti, otec pracuje u Českých drah jako strojvedoucí. Oba jsou nesmírně trpěliví, vytrvale spolupracují při náročné léčbě obou dětí, při opakovaných operacích na ortopedické klinice v Motole i na rehabilitaci. Odměnou za vytrvalost jsou jim pokroky holčiček: Anetka se začala učit chodit bez berlí, dnes už ujde více než sto metrů, Terezka chodí o berlích. Anetka má za sebou první třídu v běžné základní škole, kam za ní maminka o přestávkách chodí, aby ji přebalila.

Vlastně to všechno začalo zcela nenápadně: běžná rodina z paneláku s dvěma dcerami, oba rodiče u železnice. Jana s Evou vystudovaly zdravotní školu, Jana odmaturovala a začala pracovat v nemocnici. Tam poznala Anetku.

Přišla domů a vyprávěla o nemocné holčičce, která nikoho nemá - sestřičky si ji půjčují na neděle domů. Zeptala se, jestli by si ji taky mohla půjčit. „Když se o ni budeš starat, tak proč ne," řekli rodiče. Jana tedy Anetku přivezla. Marie vzpomíná, jak jim šla naproti na nádraží: Anetka vypadala jako sluníčko, růžový klobouček, žluté vlásky... Měli ji týden a když ji měli vracet, plakali. Nejvíc je trápilo, že holčičku čeká nějaký domov nebo ústav sociální péče. Loučení bylo kruté; paní Marie měla pořád před očima, jak si Anetka ve vlaku cestou do nemocnice prohlížela její průkazku s fotografií, pořád se dívala na tu fotku, nechtěla ji vrátit...

Jana s Evou pak odjely na prázdniny a Marie přišla za Jiřím: „Co kdybychom paní primářce řekli, jestli by nám ji ještě nepůjčila?“ Paní primářka je mile překvapila - souhlasila. Když se dcery po týdnu vrátily, našly doma Anetku. Jana měla strašnou radost, Evičku to trochu zaskočilo. Anetka už se ale do nemocnice nevrátila.

Trvalo asi rok, než se vyřídila pěstounská péče včetně psycho-testů a celého administrativně-soudního kolotoče. Anetka vůbec neprošla dětským domovem, strávila jen půldruhého roku v nemocnici, kam ji přivezli vlastně rovnou z porodnice. Pokrevní rodiče si netroufali se o ni starat. Zpočátku měla nejblíže k Janě - znala ji vlastně už dlouho z nemocnice jako jednu ze sestřiček, které byly do té doby její jedinou rodinou. Když přišla Jana z práce, Anetka výskala, objímala ji, radovala se. Ta bezprostřední radost, ta jí zůstala dodnes, i když už ani ostatní členové rodiny pro ni nejsou cizí lidé. Marie vzpomíná, jak ji při posledním pobytu v nemocnici chodily s Evou navštěvovat, jak se za dveřmi domlouvaly, která půjde první a „užije si tu první, tu největší radost.“

Marie zůstala s Anetkou doma a z toho vyplynulo, že už se do práce nevrátí - našli si za ni náhradu, ale hlavně - holčička ji potřebovala. A taky měli dojem, že by Anetka měla mít ještě sourozence. Kolem samí dospělí, starší rodiče... ať se snažili jak chtěli, sami si museli přiznat, že ji trochu rozmazlují. A proč by se měla stát jedináčkem se všemi nevýhodami? Projevili tedy zájem o další dítě, i zdravotně znevýhodněné. Dozvěděli se o Barunce, holčičce se stejným onemocněním, jakým trpěla Anetka - jenomže než se propracovali ke Středisku náhradní rodinné péče, které hledalo Barunce rodinu, byla už Barunka doma v nové rodině. Středisko tedy nabídlo jinou holčičku, Michalku. Ta však byla nemocná tak těžce, že si na to Špinarovi prostě netroufali: psychicky byla sice výborná, ale zato úplně ochrnutá, nemohla se ani sama najíst, neovládala ručičky, byla na vozíku. Přiznali si, že by na to nestačili - nejsou nejmladší, sil jim bude ubývat, tohle by nezvládli. A do jejich malého bytu by se vozík ani nevešel. Další „nabídnuté" dítě byla Terezka. I tady se rozmýšleli: postižené dítě ano, ale už druhé inkontinentní...? Marie uvažovala prakticky: koneckonců, není to tak zlé, když přebalím jednu, tak přebalím i druhou. A pro obě to bude dobré - budou si v životě pomáhat a povzbuzovat se. A my už máme svoje zkušenosti.

Jeli se na Terezku podívat. Bylo jim už předem jedno, jak bude vypadat - byli rozhodnuti a za týden si ji vezli domů.

Špinarovi se s Terezčinými rodiči znají, setkali se v nemocnici i u soudu; není mezi nimi nijak napjatý vztah. Pokud by Terezka nebo její rodiče projevili zájem se stýkat, nebudou jim bránit; totéž platí i o Anetce.

Anetka si dodnes nechává jako pohádku vypravovat, jak byla

v nemocnici a jak si ji tam našli. Jednou, ještě jí nebylo pět, se začala vyptávat na maminku - kde je ta moje maminka? „Myslíš ta paní, co tě porodila?" zeptala se Marie - poučena psychologem, že označení „maminka" není v tomto případě v rozhovoru s dítětem vhodné. Anetka o ní chtěla vědět kdeco: kde je, proč se o ni nestarala? Proč za ní nechodila do nemocnice? „Ona se bála, že to s tebou nezvládne. Víš, jaká je s tebou i s Terezkou práce, a to jste tenkrát ani nechodily. Bála se, že na to nestačí, tak tě nechala v té nemocnici a tam si tě našla Janička. Dovezli jsme si tě domů a máme tě všichni strašně rádi!" A Anetka se k ní prostě přitulila. Mezi holčičkami jsou i určité rozdíly. Anetka přišla z nemocnice rovnou do rodiny, odmalička odkoukávala běžné věci jako každé dítě, které v rodině vyrůstá. Terezka se musela všechno učit: když přišla, věděla jen to, že se jí a spí. Na všechno ostatní koukala užasle. Neznala ani jedinou básničku; nevěděla, že má dvě ruce. Čtyři roky v ústavech se na ní podepsaly. Zanechaly v ní i trochu sobectví, dlouho trvalo, než jí vysvětlili, že v rodině je zvykem dělit se třeba i o dobrotu, kterou někdo dostane. Tady pomohla náhoda: Terezka jednou dostala čokoládu a snědla ji celou sama - a pak ji začalo bolet bříško. Špinarovi jí to hbitě vysvětlili: „To máš asi z té lakomé čokolády." Od té doby se dělí. Anetka má spoustu kamarádů - u Špinarů každou chvíli někdo zvoní a láká ji ven. Děti ji vozí na vozíku, je velmi oblíbená. Občas se však najdou i takové děti, které se jí posmívají. Školu má novou, bezbariérovou, kousek od domova. Terezka tam půjde taky, zatím má roční odklad. Přát si, aby se holčičky jednou mohly zařadit do života zdravých dětí? Anetka už tam skoro je. Chodí o berlích sama nakupovat: Jiří jí jenom dal před dům tříkolku, tam nasedla, dojela před krám, sama si vyndala nožičky z třmenů, které má na pedálech, došla do prodejny, nakoupila, dovezla všechno domů. Jakoby nic. Příště to zkusila na vozíku - to se jí líbilo ještě víc. Špinarovi si dávají pozor, aby holčičky nevyrůstaly s pocitem „chudinky malé, vám se musí strašně pomáhat." Protože potřebují hodně pohybu a musí posilovat nohy, posílají je do čtvrtého poschodí pěkně pěšky po schodech a nepoužívají výtah. Sousedé to zpočátku vůbec nechápali - vozili jim holčičky výtahem nahoru. Tak je zas poslali dolů a musely šlapat zpátky po svých. Kdepak chudinky! V současnosti děti již Anetku na vozíku nevozí. Přenechala vozík Terezce a jezdí na tříkolce. Anetka také již nemá na pedálech třmeny. Tatínek jí na tříkolku přidělal košík na aktovku a příchytky na berle. Okolí Špinarovým kdysi jejich úmysl rozmlouvalo; ze všech přátel a známých, kterým se zmínili o svém úmyslu přijmout do rodiny postižené dítě, se našla jen jedna jediná paní, která řekla: „Udělejte to."