Víra je jedna věc, ale...

zodpovědnost věc druhá. To, že je autorka článku silně věřící a velmi to zdůrazňuje, je její soukromá věc, ovšem článek mi skutečně vyrazil dech. Adopce je v každém případě vždy velmi závažné a velmi závazné rozhodnutí. Chápu, jak moc si Kateřina malého Jirku zamilovala a jak ho měli rádi všichni členové rodiny. Co ale nechápu, jak je možné, že Kateřina nechala situaci dojít tak daleko. Z Jirkova chování jsem byla v šoku i když si uvědomuji, že za to vlastně nemůže, že je vše způsobeno jeho nemocí (či spíš více nemocemi). Kdyby ovšem jedno moje dítě z jakéhokoliv důvodu začalo ohrožovat na životě jiné moje dítě a členy rodiny (bez ohledu zda vlastní nebo adoptivní) a opakovaně se chovalo tak, jako Jirka, okamžitě bych situaci řešila. I za cenu nálepky krkavčí matky, i za cenu svěření dítěte odborníkům, i za cenu odloučení. Kateřina je podle mě ve své víře příliš trpělivá, příliš naivní a možná tak trochu sobecká. Vyřešila situaci ve své rodině, ale nějak mi do toho nezapadá babička Anička. Kateřině skutečně vůbec nevadí, že se kvůli Jirkovi léčí na neurologgi ani že ji vyhodili z práce? Jirka nebude neustále malý kluk, poroste a jeho nemoc s ním. Co bude dělat Kateřina, až Jirka na babičku Aničku vztáhne ruku? Myslela na to vůbec někdy? Život není spravedlivý a Jirka si svou nemoc určitě nezaslouží, nicméně jak k tomu přijdou všichni ti ostatní, co s ním musí žít? Jirka by měl být svěřen do péče odborníků v ústavu a to hned - to není názor necitlivé ženské, ale ženské s pudem sebezáchovy.