máte moji podporu

Milá paní Kateřino, narazila jsem až dnes na váš článek. Vzbudil ve mě smíšené pocity, ale jedno vím jistě...máte mojí podporu, hlavně tu duchovní. Máme doma již dva roky adoptovanou holčičku, to, co jste popisovala ze života s Jirkou, chápu ani nevíte jako moc. K otázce péče babičky bych jen dodala, že babička je samostatný člověk, kterému není lhostejný osud dítěte, které je spjaté s vaší rodinou. Tudíž je sama v rámci své vlastní zodpovědnosti schopná se rozhodnout, jestli se bude o Jirku starat nebo jestli už je to nad její síly. Jirka zřejmě bude žít v ústavu sociální péče, ale ty roky, které strávil s vámi nebo stráví s babičkou jsou pro něj k nezaplacení. A z vlastní zkušenosti vím, že i pro vaše biologické děti byl a je Jirka "dobrou investicí" k utváření sociálních vztahů. Život se s nikým nemazlí a ony dostaly možnost naučit se trpělivosti a soucitu s někým, kdo vyžaduje trochu více péče pro své speciální nároky. Nevyrostou z nich snad lidé sobečtí a neempatičtí, se kterými jste se mohla setkat ve velké většině reakcí na váš článek.Máte můj obdiv a podporu. Obdiv ne za to, že jste se o Jirku starala, ale především za to, že jste vy i váš manžel byli schopni tuto situaci řešit, i když to řešení bolí ....přeji vám mnoho síly a požehnání a Jirkovi hodně zdraví duševního i duchovního .... s úctou Jitka Šatavová