Tak nevím

Docela dlouho jsem přemýšlela, jak zareagovat ne až tak na článek samotný jako na tu spoustu příspěvků a komentářů, které se u něj objevují.

Nevím, podle mě je hlavní chyba v tom, že byl článek psaný pro křesťanský časopis bez úprav publikován tady.

Život víry je časopis, který čte především část křesťanů,pro které je běžný právě tenhle způsob vyjadřování -bohužel je dost nesrozumitelný pro lidi, kteří nejsou z toho prostředí.

Äsi je také dobré vědět, že velká část příběhů v něm uveřejňovaných jsou svědectví lidí o tom, jak jim Bůh pomohl, jak se o ně postaral v těžké chvíli a podobně, zkrátka příběhy tak říkajíc se šťastným koncem.

A tak to, že si autorka troufla mluvit ve článku pro tenhle časopis i o tom, že "poslouchala Boha" a přece to jaksi "nevyšlo", pro mě osobně znamená toto: chtěla vyjádřit, že ani život ve víře není vždycky jen krásný a jednoznačně pozitivní.

K příběhu samotnému: nemám děti a tak se jen těžko vžívám do některých komentářů - ale zdá se mi, že Katka a její rodina prostě chtěli pomoct jednomu chlapečkovi, kterého nikdo nechtěl a nechtělo se jim to vzdát, protože ho přijali za svého a - ruku na srdce - udělali toho pro něj hodně. Na tom nevidím nic špatného a myslím, že to je spíš obdivuhodné. Problém je, že neodhadli, kde jsou hranice toho, co jsou ještě schopní zvládnout a unést.
Kdo z nás ale tohle odhadne vždycky předem? Já tedy určitě ne.