A co ve škole?

Moje dcera je zřejmě už od přírody a určitě i dědičně (vliv rodiny) naprosto asertivní a to v jakékoliv situaci. Řídí se svými pocity a rozumem. Nad každou prosbou či žádostí od nás rodičů přemýšlí, vždy k ní řekne svoje myšlenky, vždy nám zdůvodní proč to zrovna nemůže udělat, jak by to šlo lépe a jindy a pod. I my rodiče s ní diskutujeme téměř o všem, nikdy nedáváme diktátorské "rozkazy" , snažíme se vždy zdůvodnit proč chci aby udělala právě teď právě toto.
Ve škole (I.třída) je však za toto její chování kritizována učitelkou, protože jí neustále oponuje, pořád se na něco ptá, čímž ruší spolužáky, má svůj vlastní názor o který nikdo ve škole nestojí. Platí proto za "zlobivou" a neposednou a vždy si ve škole oddychnou, když tam není. Musím podotknout, že její návrhy jsou mnohdy rozumnější než ty naše a přijmu je nebo ty naše upravíme ke spokojenosti všech.

Nás rodiče to mrzí, snažili jsme se jí vysvětlit ať není tak aktivní (zní to strašně, ale vzájmu zklidnění situace...), ale dcera je prostě osobnost od přírody a utlumit nejde.

Byli jsme i v PPP, kde nám psycholožka jednoznačně řekla, že chyba je na straně učitelky a že máme změnit učitelku a nejlépe i školu. Kde mám ale jistotu, že nová učitelka nebude stejná a nebudeme zase za rok měnit školu ?

Proto mě v souvislosti s vaším článkem a s nadsázkou napadá, že taková nežádoucí rezignace na vlastní potřeby naší dcery by všechno vyřešila a všichni by byli v pohodě!!!

Tak jak to řešit?!!!