Kde končí asertivita a začíná bezohlednost

Úvodem bych rád asertivně prohlásil: Nejsem přítelem hotových návodů: "takto to udělejte - dobře se vám povede." Pokouším se raději v duchu přístupu respektujícího, či dokonce očekávajícího čtenářovo osobité řešení předložit pár podnětných úvah. Asertivitu nechápu jako techniku, která (v tradičním pojetí) umožňuje zisk nějakých žádoucích výhod, případně účinnou obranu před nepříjemnými požadavky partnera. Spíše ji považuji za vnitřní postoj, při kterém respektuji svou vlastní i partnerovu hodnotu, potřeby, city. Jak uvidíme, vůči dětem má tento postoj své zvláštnosti, které respektují vývojové období dítěte. Neuplatňuji tedy bezduché asertivní "techniky" a "taktiky" bez ohledu na toho, koho mám před sebou.

Co je asertivita?

Asertivita znamená, že chci být otevřený k tomu, co mi říká můj vnitřní hlas, mé svědomí, umím to sdělit druhému a počítám s tím, že partner má zase svůj vnitřní postoj, názor a potřeby, které smí sdělit mě.

Je otázkou mého a partnerova rozhodnutí, zda si vyhovíme. Mohu asertivně trvat na svém, ale nemohu partnera nutit, aby mi vyhověl. Pak by šlo o vydírání, manipulaci, nebo hrubé násilí.

Ukažme si tyto postoje na příkladech: Jako otci mi např. vadí nepořádek (mírně řečeno) v pokoji mého dospívajícího syna. Mohu říci: "Rád bych, aby sis tu uklidil. Ano, vím, že je to tvůj pokoja uklízet se ti nechce. Pojďme se dohodnout, že budeš mít vždy alespoň středem pokoje průchozí stezku a že tvé věci se nebudou povalovat mimo tvůj pokoj. Souhlasíš? Já ti mohu slíbit, že k tobě nebudu vodit své a máminy návštěvy."

Velmi důležité je umět ocenit, co se mi na druhém líbí, v čem ho obdivuji, umět mu říci, že ho mám rád. (Zároveň za to nic nečekejme, to by byla zištná manipulace. Chvalme a mějme rádi bezpodmínečně!)

Měli bychom umět říci druhému, co od něho potřebujeme, požádat ho o laskavost, spolupráci. Ale také umět odmítnout to, čím mě proti mé vůli partner - např. dospívající dítě - omezuje, ačkoliv by nemusel: "Pokud si ode mě něco půjčíš, rád bych to věděl, a chci to také dostat zpět."

Naučme se požádat druhého, aby změnil vůči mně své chování: "Jsem ráda, že si vodíš domů kamarády. Ale mrzí mě, když se kolem proplížíte, jako bych tu nebyla. Byla bych ráda, kdybys s mi je příště vždy představila. Mohu vám také udělat něco na zub, ale jen když budeš chtít."

Také bychom měli umět přijmout kritiku jako něco, co mi může pomoci, co stojí za zamyšlení. Dospívající jistě ocení, když na jeho podrážděný výpad zareagujete např.: "Jsem rád, že mi to říkáš, i když se to moc dobře neposlouchá. Rád si s tebou vyjasním pohled na věc a pokud dělám chybu, změním to."

Důležitá je schopnost vyjádřit svůj pocit a nezaměňovat ho s hodnocením a manipulací dítěte žádoucím směrem: "Mám takový pocit (?), žes mi něco slíbila. Tohle má být podle tebe splnění toho slibu?" místo nekomplikovaného "zlobím se na tebe, protože jsi neudělala, co jsme si řekli."

Jsou děti asertivní?

Děti jsou přirozeně asertivní, tj. umějí bez velkých rozpaků žádat, odmítat a nemanipulují - dokud je to my, dospělí, nenaučíme. Zdravě vedené dítě si udržuje vědomí vlastních potřeb a cílů, od nejzákladnějších spojených s bezpečím a citovým zázemím i přiměřeným materiálním zajištěním, až po duchovní potřeby spojené s vlastním rozvojem, seberealizací.

Rodinným působením a učením v sociálních situacích se dítě postupně učí své cíle skrývat, potřeby nebrat vážně, případně žádné nemít a hlavně - nevyjadřovat je.

K tomu je úspěšně dovedeme opakovanými výroky typu:

"Tohle se přece nedělá..." (tj. Protože to děláš, jsi neodpovědný hlupák.)

"O všechno se vždy rozděl!" (tj. Nemáš právo mít nic svého, nestojíš za to.)

"Tohle snad nemyslíš vážně!" (tj. Nevěř svým pocitům a myšlenkám, jsou nesprávné.)

"Mlč, když mluví dospělí!" (tj. Tvůj názor nemá žádnou váhu, počkej, až budeš velký.)

"Neptej se už, bolí mě z tebe hlava!" (tj. Mužeš za moje trable. Mlč a buď "hodný chlapec".)

Desatero výchovných předsudků dospělých lidí (aneb Jak úspěšně potlačovat dětskou asertivitu)

1. Představa, že zásadní je, co dítěti říkám a vedlejší, jak to říkám.
2. Představa, že dospělý musí udržet vždy a za každou cenu svou autoritu.
3. Představa, že pokud mě dítě nebo dospívající neposlechne nyní, neposlechne už ani příště.
4. Představa, že dítě nemá právo znát důvody mých rozhodnutí, přání či zákazů.
5. Předtstava, že dítě přece musí mít vždy čas, a je vždy svěží a pozorné k plnění mých pokynů.
6. Představa, že dítě nebo dospívající musí rozumět tomu, jak myslím to, co říkám.
7. Představa, že když mluvím, dítě mi musí vždy naslouchat.
8. Představa, že co bylo v mládí dobré pro mě, musí být dobré i pro mé dítě.
9. Představa, že dítě musí dělat "správné" věci, a to právě tehdy, kdy je to z mého hlediska rozumné.
10. Představa, že to, co očekávám od svého dítěte, nemá nic společného s tím, jak se sám před dítětem chovám a čím se ve svém nitru řídím.

Nečisté komunikační praktiky

Sami jsme se nenaučili sdělit druhému, co cítíme, co očekáváme, co chceme. Bojíme se (obvykle od raného mládí), že budeme odmítnuti, nepochopeni nebo dokonce zesměšněni. Je pro nás těžko únosná představa, že by nám partner či dítě nemuseli vyhovět, že by mohli nesouhlasit, nutit nás do konfliktu. Svá přání proto vyjadřujeme nepřímo, pomocí nečistých manipulačních taktik. Svou úzkost z možného odmítnutí, pocit viny z toho, že "otravujeme" či pocit méněcennosti z neúspěchu "našeho dítěte" přesouváme mimo sebe - na partnera.

Manipulujeme k pocitu viny ("Víš vůbec, kolik nás stojí tvoje kroužky?"), úzkosti ("Co by tomu řekl táta?"), méněcennosti ("Copak se takhle chová hodná holka?")

Vydíráme vlastní bezmocností ("Přece bys nechtěl, abych kvůli tobě musel..."), užíváme síly tam, kde došly argumenty ("Tohle triko si nevezmeš a basta!"), užíváme komunikační dvojné vazby ("To mě tu necháš samotného a klidně si odejdeš?"), hrozíme ztrátou vztahu ("Nebudu tě mít ráda, když to uděláš!").

Hranice dávají svobodu těm, kdo žijí uvnitř

Jsou situace, kdy není vhodné s dítětem vyjednávat, namístě je jasný příkaz sloužící k ochraně jeho bezpečí a zdraví. V dobré rodině existují pravidla, jejichž dodržování mezi členy rodiny slouží k zajištění bezpečí každého jednotlivce. Tato pravidla chrání svobodu každého člena rodiny vůči ostatním a učí ho zachovávat svobodu druhých. Týkají se takových věcí, jako: kde má každý člen rodiny svůj vlastní prostor, kde kdo spí, kdy rodina jí společně, rozdělení domácích služeb, která místa a které časy jsou "hájené" pr kdy kdo chodí spát, které věci řeší rodiče s dětmi a které bez nich, jak se dlěá domácí rozpočet, kdy se kdo vrací domů a koho o tom informuje apod.

Občas - v některých rodinách velmi často - je třeba některé pravidlo připomenout, trvat na něm, obhájit si ho před ostatními. To jsou velmi důležité asertivní dovednosti, které někdy vyžadují značnou dávku odvahy.

Chování v konfliktu z hlediska vztahu a výsledku

Při střetu různých zájmů (tj. v konfliktu) jde zpravidla o dvě hodnoty: výsledek, kterého chci dosáhnout, a vztah, který si chci uchovat během konfliktu i po něm.

Asertivní prosazení výsledku mi přinese jednorázový zisk, a zároveň ztratím vztah do budoucna. Vyhovění partnerovi bez ohledu na výsledek vede k vzájemnému dobrému vztahu, nic však nezískám. Po čase ztratím obvykle i vztah, partner si mě nemůže vážit, protože stále ustupuji. Při úniku z konfliktu se vyhneme řešení, oba "bouchneme dveřmi", ztrácíme vztah i možnost dosáhnout dohodou nějakého výsledku. Kompromis je někdy mylně považován za ideální řešení. Svou polovičatostí (oba ustupujeme částečně partnerovi, oba ztrácíme kuszisku) je možná spravedlivý, ale nikoli nejlepší. Teprve asertivní vyjednávání o vzájemně výhodném výsledku vede k dosažení výsledkuvyhovujícího potřebám obou partnerů, pokud si dají práci a své potřeby zjišťují a porovnávají. Vzájemný vztah se posílí.

Jak učit děti asertivnímu jednání

• Od útlého dětství respektujme dítě jako svébytnou osobnost. Dispozice a omezení dítěte se mohou diametrálně lišit od rodičovských. Má právo jít s naší počáteční podporou svou životní cestou, aniž by bylo povinno splňovat naše představy.
• Poskytujme dítěti častou pochvalu za žádoucí chování. Vychováváme "zlobivé" dítě tím, že zlostně reagujeme na jeho nežádoucí chování. Žádoucí chování necháme bez komentáře a často i bez povšimnutí.
• Učme dítě samostatnému rozhodování ve věcech přiměřených věku. Přiměřeně asertivní dospělý člověk dokáže unést odpovědnost za to, co si myslí, co chce a jak se chová. To vše může, ale také nemusí sdělovat druhým. V tomto je dopívání kamenem úrazu. Dospívající experimentuje, hledá hranice své volnosti i odpovědnosti. Pokud si jako rodiče neformulujeme takto pozitivně smysl té bouře konfliktů a zklamání, která zákonitě s dospíváním naší ratolesti přichází, těžko v ní obstojíme se ctí.
• Naučme dítě nebát se chybování. Každý má právo na objevování světa i sebeobjevování. Nikdy nevíme, kdy je to "správně". Neberme dítěti odvahu hledat cestu, která vyhovuje jeho - nikoli naší - přirozenosti.
• Naučme dítě vyjadřovat agresivní pocity slovně. Pokud se dítě (nebo spíš jeho rodiče) nebojí vyjádřit nesouhlas, zlost a další záporné pocity nahlas a včas, ušetří sobě i druhým mnoho slz lítosti a vzteku. Dodejme k tomu sobě i dětem odvahu.
• Učme dítě vyjadřovat svá práva a stát za nimi. Abychom dovedli děti povzbudit k vyjednávání o jejich požadavcích, učme se vyjednávat i my mezi sebou! Možná spíše pro nás, dospělé, je problémem neupadnout ve věci vlastních práv do pasivního mlčení, nebo arogantního vyžadování a křiku, který použijeme ze strachu před neúspěšnou komunikací.
• V komunikaci s dítětem i dospívajcím buďme upřímní, konkrétní, nekritizujme dítě, ale nežádoucí chování, učme dítě respektovat práva druhých lidí.
• Trvejme na učiněném rozhodnutí, dítě velmi potřebuje slyšet rázné "ne". Dítě potřebuje ke zdravému duševnímu vývoji jistotu a vedle věku přiměřené svobody i pevné hranice pravidel a určitých požadavků. Tento pocit mu dá v dospívání odvahu pomalu opouštět a pak i opustit základní rodinu.

Dospívajícímu již můžeme některé věci těžko zakázat. Riskujeme, že nás neposlechne a otevřeně přejde do nespoutané opozice. Často nemá smysl zastírat, že jsme si vědomi malé moci nad svobodou dospívajícího. Nezakazujme tedy, ale žádejme, krátce uveďme důvody a otevřeně popišme své pocity.

Kde tedy začíná bezohlednost?

Začíná tam, kde se neohlížím, jsme bez ohledu ke svým potřebám nebo k potřebám dítěte, dospívajícího. Bezohlednost k vlastním potřebám často vede ke skrytým a nepřímým formám tlaku na partnera ("nechtěl bys raději...", "opravdu ti nedochází, že já..." apod.), nebo také k rezignaci na své přání, vzteklému mlčení či lhostejnosti.

Bezohlednost k partnerovi (dítěti, dospívajícímu) vede obvykle k otevřené agresi ("dostaneš facku, a ono ti to dojde!", nepřímým formám agrese ("počkej, však ty...") nebo k zoufalství a vzdání se všech aktivit.

Autor pracuje jako klinický psycholog, psychoterapeut a rodinný terapeut.