Re: umělý kolektiv
Ahoj, myslím, že všechno má své výhody a nevýhody. Ale přesto se přikláním k tomu, aby zdravé dítě navštěvovalo školu s ostatními dětmi. DOmácí výuka je jistě přijemná, individuální, ale kolektiv dětí nenahradí. Podle mne ho nenahradí ani sportovní kroužky nebo hudební kursy. Párkrát v týdnu několik hodin nemůže stačit. Ať se to někomu líbí, nebo ne, ať je to považováno za správné nebo ne - já si myslím, že ke škole patří i špitání s kamarádkou o přestávce, vyměňování svačin, opisování úkolů, napovídání před tabulí, posílání psaníček během vyučování a trnutí, aby na to učitelka nepřišla, první citová vzplanutí, plaché úsměvy, nenápadně podstrčené lízátko od "utajeného" ctitele, návštěvy kamarádů a kamarádek a zkoušení maminčiných šatů, když není doma,pomoc slabšímu spolužákovi, soudržnost kolektivu, když se někomu dějě bezpráví - a sposta jiného. To totiž vědí jenom děti, co všechno spolu podnikají, co spolu řeší, s čím se potýkají. A jsou prostě záležitosti, kam dospělý nesmí. Všichni jsme byli takoví, přiznejme si to. Nebavilo by mě sedět dopoledne doma s maminkou a sama se učit, potom se nechat odvézt do hudebky nebo někam jinam a navečer jít na návštěvu k tetě, ketrá má stejně starou dceru. Jít si hrát ven s dětmi, které se znají ze školy - nevím, asi bych měla strach, že mezi ně nezapadnu a možná by se ze mě stala smaotářka, která k velké radosti svých rodičů nikde nelítá, sedí doma, hezky se učí nebo si čte, má skvělé výsledky a je nepochybně chytrá . možná chytřejší, než ty ostatní, ale zároveň taky o něco chudší. Je to věc názoru, nikomu neberu tu možnost, učit své dítě doma, ale já bych tohle svému dítěti neudělala. Dětství se má prožít se vším, co k tomu patří, i se zklamáním, zradou kámošky, pocitem ponížení, když stojím u tabule a nevím - a celá třída na mě kouká. Patří tam i učitelka, která mi zrovna nesedí, ale musím se naučit jí respektovat, patří tam školní výlety, školy v přírodě, společné návštěvy koncertů divadel, kin, foukání rýže z brčka na spolužačky a lití sirupu před učitelský stolek. Na tohle všechno totiž člověk jednou vzpomíná. Sejde se s kamarády z dětství a už to jede. A pamatuješ, jak jsme tenkrát ..... Jsem ráda, že všechny tyhle vzpomínky mám a jsem ráda, že je budou mít i moje děti.
Odpovědět