PROSÍM!
Ještě v pondělí jsem za největší tragedii považovala zánět středního ucha své dvouleté dcerky a také to, že můj syn si po prázdninách nepamatuje naprosto nic z výuky českého jazyka čtvrté třídy...Jak je všechno relativní... Dcerce zabrala antibiotika a už tolik netrpí, se synem mohu přece učení procvičovat! Ale TOHLE!? Když jsem viděla záběry z New Yorku, byla jsem šokovaná natolik, že jsem nebyla schopná ničeho. Ani pláče, ani zloby. Jen jsem nechápala a nechápu stále. Slzy přišly později a jsou tu stále. Jen se je snažím držet v sobě, abych neděsila děti. Mám TAKOVÝ strach a tolik je mi líto všech těch, kteří s nadějí a bolestí čekají,že se jim jejich blízcí vrátí...Nevím co říct víc. Jen si přeji, aby se nám všem na celém světě nestalo nic dalšího takhle strašného.PROSÍM!
Odpovědět