Jsem jenom máma...

V laboratoří neměl přístup k pořádnému zpravodajství, takže jeho informace byla zkreslená. Řekl mi, že byl proveden teroristický útok na Capitol. A mne v té sekundě proletěly hlavou všechny krásné vzpomínky na Washington D.C. - za těch pět let, kdy jsme Washingtonu říkali "doma", kolik to bylo výletu a procházek... Zamilovali jsme se do toho města. Mám stále před očima tu nádhernou dominantu, kterou Capitol bezesporu je, a nemohla jsem uvěřit, že by byla zkrátka pryč. Pustila jsem si hned televizi a dozvídala se postupně celou tu tragédii! Nebyl to Capitol, ale Pentagon a spolu s ním Světové obchodní centrum v New Yorku. New York nepřišel dneska ráno v devět hodin jen o svou dominantu, ale i životy tolika lidí, že se to jen bojíme domyslet.

Od války v Perském zálivu, která byla přenášena do našich obývacích pokojů přímým přenosem, jsme si téměř zvyklí na násilí a utrpení v televizi.

Je to zkrátka každý den a je to daleko a každý máme svých starosti dost. Tak nějak jsme se všichni otupili. A místo toho, aby se nám zpravodajstvím svět přiblížil, tak se nám spíše vzdálil, alespoň v tom smyslu, že nás bližní je opravdu jen ten, který je blízko nás, a lidé na opačné straně zeměkoule stojí až v druhé řadě.

Takže si vzpomínám, že jsem až do dnešního dne pořádně brečela před televizní obrazovkou jen jednou. Bylo to v roce 1995, právě jsem kojila našeho čtyřměsíčního Hoznika a dívala jsem se na záběry z Oklahoma City v den teroristického útoku. A slyšela o tom, že v prvním poschodí budovy byla školka....

Člověk se změní tím, že se stane rodičem. Najednou vidí události v úplně jiných perspektivách. Každá tragédie dostává úplně jiný rozměr, protože ať chceme nebo ne, objeví se otázky: "Co kdyby to bylo moje dítě? A nebo můj muž? Co asi prožívají blízcí?" Někde zkrátka bude večer prázdné místo u stolu. A to úplně zbytečně!!!

Jako holka jsem četla Čapka a myslela si, že mu rozumím. Dneska vím, že to bylo jen zdání. Líbilo se mi to úchvatné gesto, které na konci Matky ona matka udělá:"Jdi!" a dává svému nejmladšímu synovi pušku. Dneska si myslím, že tohle dílo mohl Karel Čapek napsat jenom proto, že byl chlap. Kdyby byl mámou, česká literatura by asi přišla o toto významné dílo. Ale třeba se pletu. Myslete si o mne, že jsem sobec, ale já bych svoje dítě do války neposlala!

Takže dneska jsem brečela před televizní obrazovkou podruhé. Proč? Jak je to možné? Kdo to mohl udělat? A vlastně v tom nebyla jen lítost nad životy tolika lidí, kteří dnes zahynuli, a nad jejich rodinami, byla to i obrovská bezmocnost a bylo v tom i něco osobního. Někdo se rozhodl ublížit Američanům, protože nesouhlasil se zahraniční politikou USA. Není to zase tak dávno, co

já sama jsem se Američanů bála, soudružky učitelky v škole se o to dokonale postaraly. Speciálně pana Regana a jeho zbraní jsem se bála. Dneska jsou moje tři děti Američané a někdo se postaral o to, aby určitá část světa považovala všechny Američany za své nepřátele.

Po obědě jsem musela cestovat autem, slíbila jsme kamarádce, že ji s něčím pomohu. Takže naložím děti do auta a cestou poslouchme rádio, pochopitelně se nevysílá nic jiného než zprávy a komentáře o dnešní tragédii.

Na křižovatce nás zastaví červená. Dává mi to čas najít po kapsách kapesník a mrknout na auto, které zastavilo ve vedlejším pruhu - na zadních sedadlech je několik dětských autosedaček a za volantem sedí MAMA. Právě ucho má natočené k rádiu, sundává si brýle a utírá si oči. Brečí.

Nejsem politik ani politolog, nejsem filosof ani kněz. Jsem jenom MÁMA. A tak dneska brečím....