O zatínání zubů

Je to den, kdy i silnější nátury jsou naměkko, mluví se o štěstí, svatebním dortu a koláčích a na žádné trable se nemyslí.

Jenže – oddávající začal svoji promluvu dost neobvykle. Řekl: “To se nesmíš ptát ty, Katko, jak se dokáže obětovat Pavel, ani se nesmíš ptát ty Pavle, jak se dokáže obětovat Katka. Musíte se ptát každý sám sebe – jak se dokážu obětovat JÁ?” Mně v tu chvíli projelo hlavou – proč nám tímhle kazí tak hezký den?!

Teď po letech jsem mu za to vděčná. Teď by se asi hodilo napsat, že nám jeho rada zachránila manželství. Ne, nezachránila, a to z toho důvodu, že naše manželství zatím záchranu nikdy nepotřebovalo. Ale určitě nám to ušetřilo nejednu nepříjemnou a zbytečnou výčitku. A navíc – z té záplavy sladkých řečí, které jsem ten den slyšela, si už nic pořádně nepamatuji.

Prišly dny i týdny (a nebylo jich málo), kdy mi připadalo, ze všechno táhnu sama. Noční vstávání, rýmy a teploty, plíny a pozvracené postele, účty a zase účty, škola, šoférování dětí na kroužky, nádobí, prádlo a nákupy…. a zase někdo načural vedle. (Mimochodem, kam se hrabe násobilka! Zdá se mi, že nejtěžší úkol před matkami synů stojí – naučit kluky opravdu čurat DOVNITŘ, tedy každou kapku dovnitř). Když jsem se ale zastavila ve svém sebelitování a koukla se vedle sebe, právě v těch dnech jsem viděla, že můj muž táhne ten provaz se mnou, jen úplně jiným způsobem.

A určitě byly dny i týdny ( a nebylo jich málo), kdy ON měl pocit, ze táhne všechno sám. Starosti se šéfem, dlouhé hodiny v laboratoři, experimenty, které se protáhly az do ranních hodin, “radosti” dojíždění, ten zavazující pocit, že jeho jeden plat živí pět krků… a kolikrát přišel domů po dlouhém dni a hned u dveří dostal do ruky kňourající minino se slovy: “Viď, že ho (ji) na chviličku podržíš, já jen potřebuju dodělat večeři.”

Jestli tohle začíná vypadat jako óda na chlapy, kteří si dávají budíka na půl šestou, pracují celý den a po večeři si místo televizních zpráv jdou zahrát s dětma fotbal a předčítají pohádky před spaním, tak jsem ráda. ONI si totiž trošku chvály zaslouží.

Není asi populární v dnešní emancipované době říkat, že můj muž doma opravdu nemyje záchodovou mísu a pravděpodobně si nevzpomene na jméno naší současné pediatričky, protože se s ní nikdy nesetkal. Já nikdy nepřinesla domů ani korunu (natož dolar) a nikdy jsem neslyšela na tohle téma výčitku. Tak proč by to on měl slyšet z druhé strany?

A už vůbec není dnes populární mluvit o oběti (pokud se ovšem nejedná o vrcholového sportovce, který obětuje všechno pro svůj sport, jedině tam snad je slovo oběť “politicky správný výraz”). Dobře, můžeme tomu říkat “zatnout zuby”, “přenést se přes to nepříjemné”, výsledek bude stejný. I to nejsladší a nejhodnější dítě na světě, i ten nejlepší chlap pod sluncem nás čas od času dostanou do situace, kdy je třeba zatnout zuby, nefňukat a pořádně zabrat. A ani to nakonec nemusí být jejich vina.

Někdy mám pocit, že se nadechnu v pondělí ráno, když dávám do pračky první várku ještě před snídaní, a vydechnu až v pátek večer, když přivezu kluky za skauta. A vím, že až v devět dopadnu na gauč, můžu položit hlavu Pavlovi na rameno a ani nebudeme muset moc mluvit. To byl zase týden…..ale stálo to za to!

A navíc. Na každý jeden den, kdy jsem si říkala: “Proč já, proč jen já?”, bych mohla napočítat alespoň deset jiných, kdy jsem věděla, že je na světě hrozně hezky a že jsem dostala toho obyčejného lidského šťěstí mnohem víc, než jsem si zasloužila.

Poměrně často je dneska slyšet názor, že rovnoprávnost znamená všecho na půl. Všechny domácí práce, všechny starosti a radosti na půl. Padesát na padesát. Jednou já a jednou ty. Má dáti – dal. Takhle možná může vypadat obchodní smlouva, ale asi ne manželství. Když vezmu obyčejný selský rozum –výsledkem “padesátiprocentního snažení” dvou lidí nebude celek, ale jen jeho část..

Myslím si, že rovnoprávnost spočívá v něčem úplně jiném. Jedno z mých oblíbených životních kréd říká: “Trust in God but keep your powder dry.”(Důvěřuj Bohu, ale drž si střelný prach v suchu.) Je to tedy verze onoho známého: “Důvěřuj Bohu tak, jako by všechno záleželo jen na Něm, ale snaž se tak, jako by všechno záleželo jen na tobě.” Veřím tomu, že stejně to je i v manželsví. Člověk je schopný zvládnout mnohem víc, než by tušil, právě díky pocitu, že mu ten druhý kryje záda. Protože v situacích, kdy si připadá sám, vlastně sám vůbec není.