O kočce a cenzuře II

Isabella byla moc ráda, že jsme si Misty tak oblíbili, že se rozhodla, že musí dát našim dětem alespoň dárek. Namítala jsem, že dárek bychom měli dávat spíše my jí než ona nám….Tento týden ale přinesl Pavel z práce krabici - prý "od Misty". Bylo to mnohem větší, než tabulka čokolády, kterou bych za přiměřený dárek považovala. Navíc se Pavel tak šibalsky usmál a řekl:"Kluci budou nadšení, ale tobě se to určitě nebude líbit". Tak jsme jen tak z legrace začali vyjmenovávat hračky, které jsou u nás doma "na indexu" a Pavel se po každém našem návrhu jen tak zase šibalsky usmál a řekl:"Je to mnohem horší…"

No neuhádli jsme. V krabici byla totiž Play Station. Moje první otázka byla, jestli to nemůžeme vrátit. Jednak to byl nepřimeřeně drahý dárek a jednak to je opravdu poslední věc, kterou bych si přála mít doma. Mám pocit, že jsme relativně snadno ukočírovali počítač i televizi. Nabídka CDček , filmů a pořadů je natolik pestrá, že je možné vždycky vybrat zábavu, která bude spadat do kategorie "pozitivní" a často bude i tak nenápadně "vzdělávací". Navíc naše děti mají dostatek zájmů doma i mimo domov, takže na takzvané "zabíjení času" nemají čas. Doufala jsem, že videohry přijdou až někdy v hodně daleké budoucnosti a nebo raději nikdy. Říká se totiž, že jejich ukočírování bývá těžší. Dárek nás tedy postavil do situace, kdy jsme museli přehodnotit naši "cenzuru".

Proces neustálého přehodnocování a ustupování jsem si uvědomila loni. To jsme se na jedné návstěvě sešli v šesti manželskými páry a my jsme vedle nich paradoxně vypadali jako rodičovští veteráni. Zatímco našim dětem bylo sedm, pět a tři roky, vetšina z přítomných chovala na klíně první miminko. A mluvilo se o výchově. Ty představy o výchově, když vaše jediné dítě zatím jen dokáže brečet, bezzubě se usmívat a většinu dne prospí, jsou snad ty nejhezčí a nejnaivnější. A přesně v tom duchu se nesla debata - o potřebě izolovat děti od škodlivého prostředí; jeden novopečený tatínek dokonce použil termín, že by rád vychovával dítě v jakési pomyslné bublině, kde by mohl kontrolovat, co se dostane dovnitř a co ne. A já jen poslouchala a viděla sebe před sedmi lety…

Když se nám narodil Honzík, měla jsem podobné pocity - na světě je tolik zla a náš úkol je tohle miminko ochránit. A snad jsem tomu i věřila, že je to možné. Teď nejsem o osm let moudřejší, ale jen o osm let zkušenější. A vím, že moje iluze byly opravu jen iluzemi a ničím jiným. Můžu učit svoje děti Desatero, můžu se rozdat, můžu se postavit na hlavu, a přece se vždycky najde někdo, kdo bude chtít ublížit a ničit. A uvědomila jsem si, že úkol rodičů není vytvořit onu "bublinu ideálního prostředí" ze dvou důvodů - jednak je to po technické stránce nemožné a jednak by dělali medvědí službu svým dětem, které by nebyly schopné žít v dospělosti v reálném světě. Úkol rodičů je asi jiný - prezentovat dobro jako dobro a zlo jako zlo a to tak, aby ditě nejen dokázalo samo rozlišit mezi dobrem a zlem, ale i mělo dobro jako volbu číslo jedna.

Většina domácností má proto cenzuru na knížky, filmy, hry i hračky. Není to cenzura v pravém slova smyslu, jejím účelem není omezení svobody děti (i když to tak může vypadat), ale ukázat jim právě onu často nejasnou hranici mezi dobrem a zlem, protože jsou ve věku, kdy se snadno nechají zmást.

A jak naše děti rostou, tak my s Pavlem ustupujeme. Nevidím naše ústupky jako porážku, ale jen jako součást vývoje. Stejně jako rodič batolete nemůže předpokládat, že na řadu let utají čokoládu a smažené brambůrky. Přijde den, kdy dítě jejich existenci objeví a pak to už bude jen otázka "dávkování" - jak často a kolik. Pavel sice tvrdí, že jeho představa o výchově se nemění a byla stejná před oněmi osmi lety jako bude za dalších deset. Já o tom pochybuji, protože mám pocit, jsme oba ušli pořádný kus cesty. A věřím tomu, že nás i v budoucnosti bude čekat nejedno překvapení. Překvapení v tom smyslu, že odmávneme něco, co teď považujeme za kategorické NE.

Dilema "hrát či nehrát" alespoň o pár dní odložila naše televize. Je totiž tak stařičká, že na videohry potřebuje speciální adaptér a my jsme zatím neměli cestu do obchodu s elektronikou. Dlouho jsme ale diskutovali. Pavel si myslí, že je rozumější limitovat čas strávený u videohry a dát hry s násilím nekompromisně na index, než z toho udělat zakázané ovoce, které našim dětem za pár let šíleně zachutná jen proto, že to doma nesměly. A já? Já bych nejraději vyměnila Play Station za Misty. A jak znám svoje děti, přivítaly by takovou výměnu s radostným pokřikem. Alespoň teď, dokud je jejich věk stále ještě jednociferný…..