Třicetiny

Nikdy jsem si se svým věkem nedělala moc veliké starosti, dokonce mi přišlo až směšné vidět lidi, kteří si “ubírají”. Připadala jsem si mladá, život před sebou. Ve dvaceti sedmi tři děti, všechno vlastně teprve začínalo. Když se mě loni na jaře ale maminka zeptala :”Tak co vlastně budeš chtít k těm třicetinám?”, byl to pořádný šok. Já a TŘICET ? To není možné, mně je přece “dvacet a kousek”.

Teď to vypadá pěkně pošetile a bláznivě, takhle uvažovat. Já si ale vážně začala dělat starosti s tím, s čím jsem si až do té doby starosti nedělala - buď jsem na to neměla čas a nebo mi to nepřipadalo důležité: Je čas začít zakrývat šediny? A co noční krém proti vráskám? A vypadám vůbec na třicet? Pak přišly i bilancující otázky: Stihla jsem opravdu všechno, co jsem stihnout chtěla? A stihla jsem i všechno, co jsem stihnout měla? Jestli třicítka je opravdu vrcholek sil, znamená to, že teď už to půjde jen z kopce?

Navíc jsem ten měsíc odlétala s dětmi do Čech a věděla jsem tedy, že narozeniny budu slavit bez Pavla. Přišlo mi to dvojnásobně líto. Několik dní po příletu se ke mně Matýsek spiklenecky přitočil a pošeptal mi, že tatínek se o ty moje narozeniny postará. Jo, postará… Jak by mohl na tu dálku?

Jenže pak přisel den narozenin a já ve schránce našla obálku. Vypadla z ní obyčejná čtvrtka přeložená na polovinu, na vrchní stránce bylo voskovkou namalované obrovské červené srdce, uvnitř bylo přání k narozeninám (s jednou hrubkou) podepsané klukama (místo Terezčina podpisu tam bylo jen písmenko T) a celé to bylo ozdobené velikonočními samolepkami (nic jiného asi neměli po ruce). Matýsek mi vysvětlil, že to tajně vyrobili s tatínkem, a to už před měsícem. Bylo to schované ve francouzském slovníku (to je prý jediná knížka, o které mohli s jistotou tvrdit, že ji neotevřu) a tatínek to měl za úkol jen včas poslat do Čech. Takže Pavel to tedy poslal a nejen to. Přidal i vylisovanou pampelišku a zamilovaný dopis.

A tím dopisem mě tedy dostal. Brečela jsem nad tím a brečím i teď, když si ty řádky znova čtu. Přání dětí a Pavlův dopis byla vlastně ta nejlepší odpověď na moje bilancující otázky, jakou jsem jen mohla dostat. Život není závod. Nezáleží na rychlosti, s jakou běžíme, a asi ani ne na ladnosti pohybu a technice, a už vůbec ne na tom, jakou značku bot máme na nohách. Mnohem víc asi bude záležet na cíli, který si vybereme, a na dodržování pravidel fair play.

Zítra mi bude třicet jedna. A hlavu si s tím nedělám. Trošku jsme slavili už teď o víkendu – s Pavlem jsme si zašli na kafe a na noční minigolf a s dětmi jsme šli na dlouhou procházku k řece. Zítra v podvečer se kluci s Pavlem asi nenápadně vytratí, aby mi “tajně” přinesli sazenice od zahradníka, které jsem si k narozeninám objednala. A pak si s Pavlem v klidu dopijeme tu trošku Cinzana, která nám zbyla v lednici. Může si člověk přát něco víc?

Krém proti vráskám a barvu na vlasy jsem si ještě nekoupila. A proč taky? Vždyť je mi vlastně jen “dvacet a kousek” ….