Vyznání

Byl to zvláštní pocit vyrůstat v křesťanské rodině v komunistickém státě. Byl to tak trochu dvojí život - ve škole se neříkalo to, co se slyšelo doma, dějepis vypadal jinak v učebnicích a jinak z vyprávění babičky, zprávy československé televize se lišily od těch z rakouské. Na jednu stranu jsem měla pocit tajuplna a dobrodružství a na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jestli chození do kostela není něco ilegálního. Měla jsem z toho někdy pěkný zmatek; myslela jsem si, že ty dva světy se nikdy nemohou prolínat, že vždycky budou existovat jen paralelně vedle sebe. Vzpomínám si dokonce na svoje zděšení, když jednou na konci občanského roku v našem kostele zaznělo Kde domov muj. Nechápala jsem, jak je to možné, že první dvě části té "čtyřdilné hymny" (česká, slovenská, sovětská a internacionála), která patřila na mírové zdravice, únorové a říjnové oslavy a prvni máje, mohou zaznít v našem kostele a navíc - lidé to zpívají rádi a skoro se slzou v oku!

A vzpomínám si na den, kdy jsem slyšela naše, babičku a dědu vzrušeně a tajuplně povídat o tom, ze novým papežem se stal POLÁK! To se psal rok 1978 a mně bylo sedm let. Absolutně jsem nechápala, co to znamená, jak veliká událost to je a co všechno to přinese. Diky rakouské televizi jsme Jana Pavla II. vídali docela často. Měla jsem jeho usměvavou tvář ráda.

Teprve o hodně let později jsem začala číst, co Jan Pavel II. psal a co bylo napsáno o něm, a dávala jsem si dohromady celý obrázek. Bylo mi líto, že Nobelovu cenu míru dostávají pánové jako Jasir Arafat, zatímco Karol Wojtyla se jí nikdy nedočká. I když veřím tomu, že on ji vlastně už má i bez slavnostního udělení v Oslo….

Historici se mohou donekonečna dohadovat, jak velikou nebo malou měrou přispěl Jan Pavel II. k pádu železné opony. Lidé v Polsku, kteří to tenkrát zažili, ví svoje…

Říká se, že neexistuje zaručný recept na úspěch, ale existuje zaručený recept na neúspěch – chtít se zavděčit všem. Jako kdyby to Karol Wojtyla věděl…. Na rozdíl od jiných vysoko postavených se neohlížel na to, jak by případné prohlášení ovlivnilo jeho budoucí kariéru, a hlásal pravdu. Tu populárni, tu méně populární a i tu, která mu přinášela obrovskou kritiku. Mám ale pocit, že právě jeho důslednost a nepokřivená páteř mu vysloužily přinejmenším úctu a respekt i u jeho největších nepřátel.

Dnešní Jan Pavel má daleko do muže plného síly, který byl před dvaceti třemi lety zvolený v Sixtinské kapli. Osmdesát dva let je zkrátka osmdesát dva let a navíc pokročilé stádium Parkinsonovy nemoci si taky vybralo nemalý díl. Jenže všichni z těch, kteří měli to štěstí a v poslední době s Janem Pavlem II. osobně mluvili, říkají, že jeho myšlení je jasné, že se pod povrchem nemoci vlastně nic nezměnilo. Krásně to vyjádřil Tomáš Halík, když řekl, že Jan Pavel II. je vlastně metaforou dnešní církne – slabá až budící soucit na povrchu, ale skrývající velikou vnitřní sílu.

Třikrát jsme se setkali. Já byla jen jednou z tisíce, ale přesto to bylo setkání "osobní' a hodně mě ovlivnilo. Poprvé na Letné v té krásné porevoluění době, podruhé v Čenstochové, když jsem se rozhodovala, co se životem, a potřetí na generální audienci v Římě, tři měsíce před svatbou. Teď děláme plány, ze v červenci vezmeme naše děti na setkání do Toronta.

Není to tak úplná náhoda, že má náš Honza v rodném listu napsáno John Paul. A doma máme už řadu let vystavenou fotografii Jana Pavla II. ješte z těch mladších let. Terezka si to nejdřív nedovedla srovnat v hlavě, proč tomu usměvavému pánovi na obrázku říkáme John Paul the Second a proč na jejího nejstaršího bráchu voláme Honzo a nebo John Paul. Takže začala pánovi na obrázku říkat "Honza the Second". A vlastně má pravdu, je to náš " druhý Jan", kterého máme moc rádi...