Tak jak se vám dneska žongluje?

Píše teď knížky o tom, jaké to je být mámou, a jak je při tom důležité zachovat si nadhled nad věcí a nezapomínat se smát tak "až vás bolí břicho". A mně se na jejím vyprávění nejvíce líbilo jedno přirovnání. Mluví totiž o žonglování. Myslím, že slovo ŽONGLOVÁNÍ docela správné vystihuje to, co celé dny děláme - sporák, pračka, plíny, školní učebnice, smeták s hadrem, trouba, tašky s nákupy, dřez s nádobím, sbírání kostek Lega....je to žonglování. A ještě se při tom usmíváme na obecenstvo! Becky Feeman si představuje některé z těch věci jako gumové - když se žonglování z jakéhokoliv důvodů nedaří, necháme je padnout na zem, ony se odráží od země a po čase se k nám vrátí. Důležité je ale neupustit ty, které jsou skleněné, protože to by mělo katastrofální následek. Becky mezi svoje skleněné řadí MANŽELSTVÍI, DĚTI a ZDRAVÍI. A mezi gumové ten celý zbytek - třeba stav domácnosti a kariéru.

Proč se mi tohle tolik líbilo? Protože mám právě problémy se stavem MOJÍ domácnosti. Návštěvy bez ohlášení jsem schopna přijímat bez velikého červenání jen dvakrát denně - o poledním klidu a po osmé večer. Ne, nesnažím se vyhrát soutěž o nejšpinavější dům na celé severní polokouli (a ani bych to snad nevyhrála, tak špatně to zase s námi není). Nepořádek není můj cíl. Naopak, mám ráda uklizený dům a věci na svých místech, a to už jen z toho důvodů, že pak budu zkrátka lepší máma i manželka - budu trpělivější, méně uspěchaná.

Často ale opravdu vidím důležitější věci, které je třeba udělat. A kolikrát si říkám, není to jen výmluva? Je to lenost, když odložím převlékání postelí a vezmu děti do parku, když je venku tak hezky? Je to lenost, když jim večer předčítám o pár kapitol víc a odložím žehlení "na zítra"? Je to lenost, když hodím všechno za hlavu a jdu spát, abych měla druhý den ráno sílu usmívat se už v šest ráno? Není to snadné najít zlatou střední cestu mezi leností a puntičkářstvím, mezi tím, co je opravdu důležité a co my sami za důležité jen pokládáme.

Nechtěla jsem v žádném případě psát článek o tom, jak toho my mámy doma máme příliš. Není to tak, máme toho právě tolik, kolik uneseme - nikdo z nás nezvládne víc!! (A navíc tu jsou ještě ty, které svůj čas dělí mezi práci, za kterou dostanou zaplaceno penězi, a mezi tu, za kterou se platí jen pusinkami děti. Já sama si zatím ani neumím představit, jak pak takové žonglování vypadá!!) Spíše se jen zamýšlím nad tím, co je opravdu podstatné. A hledám tu správnou rovnováhu.

Loni se mi stal takový trapas. Terezka měla ruce zamazané od Nutelly a mázla ji na prádelník. Já jsem to registrovala jen jedním okem a řekla jsem si, že to utřu odpoledne, teď toho mám moc. Jenže pochopitelně odpoledne jsem myslela na něco jiného a ta šmouha se stala součástí pokoje. No a ten týden byl právě Halloween a tak jsem fotila kluky v jejich maskách (vyráběli jsme z krabice závodní auto a byla jsem na to patřičně hrdá). Jenže o téměř dva měsíce později jsme se fotili s vánočními dárky a já teprve na fotkách zaregistrovala, že tam ta šmouha stále ještě JE!!! Mám pro to úplně jednoduché vysvětlení - můj problém je v tom, že uklízím převážně horizontálně a ne vertikálně, a taky se dívám na svět z větší výšky (šmouha byla opravdu jen na úrovni rukou dvouletého dítěte.)

Právě nedávno jsme strávili část deštivého odpoledne prohlížením našich albumů. Já tam vidím tu nešťastnou šmouhu, která přežila u nás doma celé dva měsíce. Ale vidím ji asi jen já. Kluci ji nevidí. Ozývaly se jen výkřiky nadšení:"A vzpomínáš, jak jsme byli tady?", "A to byla legrace když... ". Vlastně nikdy jsem od nich neslyšela větu: "Vzpomínáte, jak jsme měli vzorně uklizené skříně a pod stolem ani jeden drobeček?"

Věřím, že každá máma má v sobě takový radar. (Klidně se mi pro to smějte.) Není pro mě tolik podstatné, jestli se na pravidelné kontrole u pediatra dozvím, že moje dítě vyrostlo od poslední návštěvy centimetr nebo dva a že tedy podle tabulek prospívá dobře. Mnohem podstatnější pro mě je, když vidím, že s chutí jí, že má spoutu energie na hraní i lumpačeni, že se zajímá o svět s takovým tím nadšením v očích, které tak často chybí nám dospělým. A když mám schopnost poznat, jestli je moje dítě zdravé nebo nemocné, myslím si, že mám i radar na to poznat, jestli jsou moje děti šťastné. Vidím je ráno vstávat s úsměvem, slyším je chichotat se celý den, vidím den za dnem a rok za rokem jejich pokrok, vidím jejich radost z úspěchu. Ano, moje děti jsou šťastné. A to je to, co je pro mě podstatné.

Třeba jednou můj dům bude vypadat jako z katalogu - nástěnku se školními pracemi vystřídá nějaké pravé umění, z okraje vany zmizí kačenky, žabičky a dinosauři a bude tam jen několik kouzelné vypadajících a kouzelné vonících lahviček, lednice nebude pokryta výkresy a bude naleštěná, na konferenčním stolku nebude slupka od banánů a poslední ohromující konstrukce z Lega, ale třeba jen nějaká hezká keramika, na zahradě budou skutečně záhony a ne jen pár květináčů-chudáčku mezi houpačkami a několika náklaďáky....I kdyby to tak jednou opravdu bylo, myslím si, že by se mi stýskalo. A asi bych se těšila, až přijedou na návštěvu vnoučata a rozhodnou se hrát "kempování" v mém obývacím pokoji. Moje maminka si po našich návštěvách nechává nějaký čas otisky dětských rukou na zrcadle v koupelně. Třeba to tak jednou budu dělat taky...