Rána pod pás

S odstupem času jsou příběhy méně trapné a více humorné a věřím tomu, že za dvacet let budou hlavním hřebem rodinných sešlostí.

Třeba ta s mastičkou na miminkovský zadeček. To Pavel pozval kolegu z práce k nám domů na večeři, já ho viděla podruhé v živote, děti také, a Honza jako první větu návštěvě hlásí, že maminka si čistila zuby mastičkou na zadeček. To se sice opravdu stalo - jednou ráno jsem tak pospíchala, že jsem v koupelne popadla nesprávnou tubu. Že to není zubní pasta mi došlo až po několika sekundách, sama se tomu divím, že mi to trvalo tak dlouho, protože chuť byla odporná a navíc – pasta nepěnila a ze zubů nešla dolů. Ale nebylo to od Honzy právě diplomatické.

To ale není nic proti Tereze. Začalo to tím, že si kluci přinesli domů slovo „stupidní“. Pochopili hned, že to doma slyšet nechceme, ale Matýsek našel cestičku Chytré Horákyně, jak to slovo „používat - nepoužívat“. Třeba poučoval Terezku: “Někdo říká o někom, že je stupidní, ale to se nesmí, říkat, že je někdo stupidní, slovo stupidní se vůbec nesmí říkat.“ Terezka to pochopila velmi rychle a několikrát se ono kouzelné slovíčko snažila použít v sebeobraně. Ona má totiž zakázáno ječet. Holky vážně na rozdíl od kluků ječí (dříve jsem tomu nevěřila, ale je to tak) a já to nějak nemohu strávit jako fakt. Jenže, když má někdo dva starší bráchy, tak čas od času potřebuje přiměřenou sebeobranu. A když je používání nadávky zakázané a ječení taky, nezbývá nic jiného než řešit svoje problémy stížnostmi na vyšších místech, tedy žalováním.

V neděli po obědě jsme měli návstěvu, povídáme v kuchyni a kluci s Terezkou si hráli vedle v pokoji až do chvíle, kdy jim vznikla nějaká rozepře. Že je něco v nepořádku jsem zaregistrovala až v okamžiku, kdy si Terezka stoupla mezi dveře, aby byla slyšet do obou mistností. Velmi pomalu, zřetelně a zbytečně nahlas pronesla: „Tak já to tedy řeknu MOJÍ STUPIDNÍ MATCE“. My tři v kuchyni jsme ztuhli. Návštěva se to snažila taktně přejít odvedením pozornosti na jiné téma. Já na jedné straně lapala po dechu a přemýšlela, co mi to moje slaďoučká tříletá princezna provedla, na druhé straně jsem bojovala sama se sebou, abych se nezačala smát. To byla ta nejabsurdnější věta, kterou jsem kdy od svých dětí slyšela!

Teď mám pro celý incident rozumné vysvětlení (v tom je ostatně každý rodič dokonalý – v hledání omluv pro svoje děti, že?). Terezka chtěla potrestat kluky něčím strašlivým, a tak spojila žalování, dospělácký slovník („matko“ mi nikdy neříká) a ono nešťastné slovo - jen v tom nejhorším možném slovosledu.

Říkám si - dobře mi tak. Kolikrát jsem byla svědkem nepřípustného dětského chování a někde v koutku, koutečku podvědomí byla myšlenka – to přece by MOJE dítě neudělalo….

Dobře vychovávané dítě prý také zlobí, dopustí se ale každé lumpárny jen jednou, zatímco špatně vychovávané dítě opakuje stejné přestupky znovu a znovu. To je moc hezká teorie. Nasazuje ale laťku pro nás rodiče dost vysoko. Alespoň mně se zdá někdy nekonečně vysoko….