O kočce a cenzuře I.

To jsem si tak uvažovala nad hromadou prádla. Vypověděla mi službu sušička a tak žehlím a žehlím a říkám si, že podle všech fyzikálních zákonů by se přece ta hromada měla po hodině žehlení menšit. Navíc – do vánoc zbýval už jen týden a tak bylo třeba udělat mentální cvičení – co je ještě reálné stihnout a co zkrátka bude muset počkat až na vánoční prázdniny. A v tom volal z práce Pavel, jestli nechci kočku.

Kočku?! Já přece vůbec nemám ráda kočky. Ano, až bude Matýskovi deset, pořídíme si psa (alespoň tak jsme mu to slíbili), ale kočku? Na procházky s ní chodit nejde, člověk si s ní pořádně nemůže hrát a navíc – kočky jsou záludné, težko se odhaduje, co si myslí.

Pavlova kolegyně odlétala na vánoce domů do Francie a hledala hlídání “jen” na tři týdny. Opatrně jsem nahlas uvažovala, že když opravdu nikoho jiného nemá, tak že by to snad šlo, ale že by to pro kočku byl hrozný šok – tři děti a vůbec, u nás by si moc klidu neužila. A co když budou všude loužičky a přinese nám nějaké nemoci? A také jsem neměla představu, co to vlastně znamená “starat se o kočku”. Pavel moje hodně váhávé ano tlumočil v práci jako ANO a volal vzápětí zpátky – kolegyně je nadšená, kočka umí chodit na písek a je očkovaná a budeme ji mít už v pondělí. Děti přivítaly zprávu s velikým nadšením - z odpočítávání dní do vánoc se stalo odpočítávání dní do příchodu kočky.

A v pondělí tedy u nás byla. Misty. Jedna z těch severoamerických domácích mazlíčků, kteří mají větší přísun vitamínů a lepší lékařskou péči než většina dětí v zemích třetího světa. Měla tři porcelánové misky na jídlo, tašku hraček, luxusní záchod (pro to zařízení se opravdu nehodil výraz “bedýnka s pískem”) a seznam instrukcí.

První večer zůstala Misty ve svojí přepravní kleci. Hlídala jsem ten den kamarádce děti, takže před otevřenými dvířky klece čekalo šest dětských hlav (ve věku 7,6,4,3,2 a 1), které navíc nemohly nevyjadřovat svoje nadšení. Být kočkou, taky bych nevylezla.

Druhý den strávila Misty pod Matýskovou postelí. Našli jsme sice nějakou evidenci, že v noci chodila po bytě (třeba květináč v dřezu na nádobí), ale během dne jsme měli šanci vidět jen její nejasné obrysy pod onou postelí. A to byl Štedrý večer a přišlo ráno 25.prosice. Matýsek jako první letěl do obývacího pokoje zjistit, jestli vážně máme dárky pod stromečkem. Přiběhl zpátky s radostným voláním: “Kočka! Na gauči sedí kočka!!” – dárky úplně ignoroval. Kočka sice Matýskovo zvolání vzala jako signál, že klidná noc skončila a je třeba ustoupit a zaujmout zase bezpečnou pozici pod postelí. Jenže několikrát během dne se dětem podařilo ji vylákat ven a nám konečně začala zábava.

Misty byla rozhodně nejmilejším a nejpopulárnějším letošním vánočním dárkem. Postupně získávala důvěru k nám (a já k ní taky). Vzhledem k tomu, že to nebyla žadná kočka-výměnkářka, byla hravá. Ne, aportovat se za tři týdny nenaučila (i když se kluci maximálně snažili) a s vysavačem se neskamarádila, určitě ho dodnes považuje za největšího nepřítele koček. Honila se ale úžasně za skleněnkama, vyvolávala salvy smíchu (to když v rychlosti neuměla vybírat zatáčky na parketách) a nepochopitelně chodila pít vodu ze stojanu na vánoční stromek (asi dávala vodě s příchutí jehličí přednost před té filtrované z její misky). Dala Terezce výchovnou lekci (když ti rodiče říkají, že kočkám se na ocas nesahá, tak je lepší jim věřit) a vlezla do takových prostor, kam ani Matýska nikdy nenapadlo vlézt (to je pochvala pro Misty). Oblíbila si spaní na Terezčině peřině, což Terezka považovala za důkaz, že ji Misty opravdu miluje ze všech nejvíc. A navíc - jako každá kočka milovala drbání a krásně u toho předla. Když jsem po večerech sedávala u počítače nebo u knížky, chodila se lísat a dělala mi společnost.

Shodou okolností ve stejný den, kdy Pavel odletěl na krátkou návštěvu do Čech, přiletěla z Paříže majitelka Misty a u nás doma bylo najednou hrozně prázdno a ticho. Ještě řadu dní po jejím odchodu jsem se přistihla, že hledám, odkud Misty vykoukne. Dobírala jsem si Pavla tím, že nás všechny víc vzal odchod Misty než jeho cesta, protože u něj jsme věděli, že za deset dní bude zpátky.

Ne, nedodám závěrem, že teď kočky jsou moje nejoblíbenější zvířata. Ano, Misty byla fajn a otočila si mě kolem prstu. Ale přece jen bych dala přednost štěněti právě pro tu možnost chodit s ním ven. Byla to ale rozhodně zajímavá zkušenost; děti a zvířata zkrátka patří k sobě. Třeba návštěva Misty přispěla k tomu, že asi nebudeme čekat až do těch desátých narozenin….

Celá příhoda s hlídaním kočky měla ale dohru a povídání o tom stojí za samostaný článek už jen proto, že to vůbec není o zvířatech. A navíc, určitě bych jinak zase dostala e-mail od mého tatínka na téma, že to moje psaní sice jde čas od času číst, ale že je obvykle hrozně dlouhé.