Nikdo nesliboval, že život bude snadný...

Bylo nás sedm holek z různých koutů republiky na jednom kolejním byte 2+1. Bylo to těch několik kouzelných let, kdy člověk sice podle zákona patří mezi dospělé, ale může si dovolit to chvílemi ignorovat. Společně se chodilo na zkoušky, společne se vařilo, buchty z domova se rozdělovaly rovným dílem. Bylo komu se vybrečet na rameni a s kým slavit. Zažily jsme spolu nejedno stopování a nejeden vandr. A zaháněly jsme společně "depošky"- to byla doba, kdy jsme si myslely, ze důvody k depresi mohou být tak malicherné, jako třeba listopadové počasí, spousta nepřečtených stránek a bližící se termín zkoušky a nebo málo zamilovaných dopisů v pošte. Během těch několika let jsme jedna o druhé vědely skoro všechno, rozhodně víc, než toho o nás vědeli doma.

A tak jsem poznala jednu se svých nejlepších kamarádek. Hanka byla taková "čistá duše", které se rodí snad jen na Moravě.... Byla první, když se mělo mýt nadobí nebo okna, a poslední, když se čekala fronta na koupelnu. Říkala, co si opravdu myslela, a přitom to uměla říct tak, aby neublížila. Byla vyrovnaná sama se sebou a věděla, co chce (což se krátce po dvacítce nedá řici o každém). Ukončila řadu našich nekonečných filosofických debat takovou větou, která na první pohled vypadala sice banálně, ale která člověku řekla: "Takhle to přece je!". Jsem jí za hodně věcí vděčná.

Na škole byly dva typy lidí - ti, kterým to myslelo, a ti, kteří měli dobrou pamět. Hanka patřila do obou skupin. Možná proto bylo velikým překvapením, když se Hanka rozhodla na konci třetího ročníku vdát a v zaří se do školy nevrátit. My, co jsme ji znaly, jsme to chápaly víc. Hanka vždycky chtěla mít kopu dětí a malé hospodářství a teď potkala člověka, který byl ten nejlepší chlap na světě, takže čekání další dva roky na promoci pro ni nemělo smysl. Šla jsem jí za svědka.

Shodou okolností do roka a do dne měla svědčit ona mně. Měla ale perfektní výmluvu, proč na svatbu nepřijet - právě se vrátila z porodnice. Vlastně vždycky byla o rok napřed.

Před čtyřmi roky jednu z nas napadlo, ze uděláme veliký víkendový staz naší bývalé sedmičky - s dětmi a manžely. A kde jinde než u Hanky? Všechno se plánovalo s velikým nadšením až do chvíle, kdy nás všechny zaskočila zpráva - Hanka leží na psychiatrii s maniodepresivní psychózou. Byl to pořadný šok. Nemohla jsem tomu uveřit a vlastně jsem se tím dodnes úplně nesmířila. Nejde to.

Až do té doby jsem si naivně myslela, že psychiatrické nemoci postihují jen lidi psychicky labilní a ty, kteří pro to mají dědičnou dispozici. Ono to tak možná platí, ale o té dědičné dispozici vůbec nemusíme vědet. A to byl asi i Hančin případ.

Jestli jsem si někdy myslela, ze můj život je jak na houpačce - někdy jsi nahoře, někdy dole - bylo to pěkně sobecké. Byla to vždycky hladká vyhlídková jízda ve srovnání s tou Hančinou. Vůbec si neumím představit, čím vším si Hanka musela za ty čtyri roky projít. Znám jen střípky událostí a pocitů a i z těch mi jezdí mráz po zádech.... Střídaly se zprávy o Hančině hospitaliazaci s jejími dopisy o tom, že je jí už lépe. (Až mi loni její muž prozradil, že i když Hanka píše, že je jí lépe, vůbec nic to neznamená.) Všichni jsme drželi palce a doufali, že už to bude lepší, že to už MUSÍ být lepší, že každá z hospitalizací byla už ta poslední.

Až teď druhou dubnovou neděli jsem se ráno dozvěděla, ze Hanka musela do nemocnice znovu, tentokrát s ještě horší diagnózou. Byl to zrovna takovy hezký den. Zmizely poslední hromádky sněhu a po dlouhé zimě jsme poprvé vyrazili do parku s něčím jiným než sáňkami a bruslemi. A nebyli jsme sami, kdo měl takový nápad a kdo byl tak "nadržený". Bylo tam spousta rodin. Míče a létací talíře létaly na všechny strany, v pískovišti vyrostly první letošní hrady, na houpačkách se skoro stála fronta, člověku az přecházel zrak z té záplavy naleštěných kol a koloběžek a první odvážlivci rozbalili piknikové obědy. Jarní idylka.

A já nechala kluky a Terezku s Pavlem a šla jsem tu smutnou zprávu "rozchodit". Byla to taková zvlaštní směs pocitů - lítost, bezmocnost i vztek; připadala jsem si i tak trochu provinile - za sebe, za nás všechny v tom parku. Všichni víme, že život není spravedlivý ke všem stejně; jen nás to čas od času pořádně zaskočí, jak propastný rozdíl to může být.

V naší společnosti jsou psychiatrické nemoci v lepším případě tabu, v tom horším terčem hloupých vtipů. Je to veliká škoda. Přiznávám se, že já sama o nich taky nic nevím. A hlavně nevím, jak Hance pomoci. Je mi hrozně lito nejen jí, ale i jejího muže a jejich dětí.

Hančin muž říká, že je to sice rouhání, ale že si myslí, že i rakovina by pro ně byla snazší. Myslím, že mu tak trochu rozumím. Ja sama se ptám, do jaké míry zůstala Hanka tou prima holkou, kterou jsem znala, a do jaké míry je to už někdo úplně jiný. Samotná nemoc a tuny léků udělaly svoje.

Jsou nemoci a úrazy, které nám berou části těla, mění naši skořápku, ale naše JÁ zůstává. Tohle je nemoc, která vnější skořápku nechává nedotčenou, ale krade právě ono JÁ, které je tak důležité…

Srazy kolejního bytu děláme dál, teoreticky je nás už dvacet osm. Na tom posledním Hančina rodina zase chyběla. Hrozně moc bych chtěla veřit tomu, ze příště už přijede...