Chvála chvále na chlapy

Díky, Katko! Není vždycky jednoduché si uprostřed prádla, vaření, zamazaných dětí, s občasnou chutí praštit muže po hlavě poslední rozečtenou knihou (rozečtenou tak před půl rokem...), uvědomit, že oni v tom vážně jedou s námi. A je taky pravda, že koncentrujíc se na výše uvedené nemáme občas ani mlhavou představu, co ta společná jízda znamená pro ně.

Někdy ztrácím soudnost a trošku zuřím. Není to tak dávno, co jsme s mým mužem debatovali o půl na půl, o tažení stejným směrem a tak. Vrzaly nám totiž trošku kolečka. Žijeme teď v Německu, on tady má zajímavou práci, já jsem tu svou nechala v Čechách a starám se o mimino a dům. Není pro mě jenoduché přehodit ve svém mozku výhybku na úplně jinou kolej. Někdy mu trošku závidím, někdy si připadám trošku opuštěná, někdy mám dojem, že úplně všechna práce, kterou dělám a která mi přerůstá přes hlavu, je zbytečná a někdy to všechno trošku přeháním... A můj muž to všechno chápe a vždycky to vyřešíme.

Mám doma poklad. Až se probudí, půjdu mu to říct. Spí teď po obědě, ráno se totiž staral o Maxe, abych mohla spát já...