deprivanti
Naše dítě leželo v knihovně rodičů ještě nedávno (asi sentiment). Maminka podle něho chovala bráchu (1962) a po dvanácti letech pak i mě (asi zvyk).
Koktejl "studeného odchovu", krátké MD, preference umělé výživy před kojením, batolecího věku stráveného v jeslích a pak ve školce by v nás měl podle současných trendů působit smrtonosně a udělat z nás asociální deprivované bytosti. Nestalo se. Bratr i já máme oba šťastné a fungující rodiny (zatím, Pánbůh zaplať) a život nás těší. Podobně je tomu i u několika "dětí", s nimiž se znám ještě od jeslí a školky a dodnes se vídáme.
Že by výjimečné jesle/školka/škola/družina...? Doba plnému emocionálnímu a kreativnímu rozvoji dítěte opravdu moc nepřála, ale odpravedlňovat psychospolečenské problémy dnešních třicátníků a čtyřicátníků "režimem" je laciné. Znamenalo by to, že připouštíme, že naše rodiny dopustily, aby na nás měl režim silnější vliv než byl jejich vlastní, rodičovský...
Myslím, že pes deprivace leží zakopán o kousek dál a určitě výrazně hlouběji
Odpovědět