Naše dítě

Můžeme si v ní mimo jiné např. přečíst: „Vím, že to svádí. Pláče-li dítě, pudově se k němu schýlíme, přitiskneme je a houpavým pohybem znovu uspáváme. Překonejte tento pud! Pláč je přirozený dětský projev, ale také dětský cvik! Dítě si rozpíná plíce a sílí hrudní a krční svaly…“ Nebo dokonce: „Jesle mohou víc než rodina a matka, jesle vychovávají děti ke společnému soužití s ostatními dětmi, k lepšímu vývinu těch rysů povahy, které mu budou užitečné – smysl pro kolektivní život, pro druhé děti, samostatnost, kázeň, dobré hygienické návyky. Napravují špatnou výchovu rodiny, odvykají dítě zhýčkanosti, vyběračnosti, vzteku. Každá matka i otec oceňují tuto práci jeslí a neruší ji svým jednáním v těch chvílích, kdy mají dítě u sebe…“

O mnoho let později si na semináři o citové deprivaci přisedla ke stolu mladé psycholožky stará elegantní dáma. Nad polévkou se daly do řeči a mladá psycholožka jadrně pravila: „Bodejť bysme nebyli citově deprivovaná generace, když nás vychovávali podle tý krávy Fugnerový-Klímový.“ Dotyčná stará dáma vstala a s mírnou úklonou pravila: „Dovolte, abych se vám představila. Já jsem doktorka Fugnerová-Klímová a dnes už vím, že jsem byla kráva.“

Můžeme dodat něco jiného než „klobouk dolů, paní doktorko“?

Ukázka je z knihy Malá povzbuzení pro mámy a táty, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.