Vytvořte si vlastní vánoční rituály

Když byly moje dcery malé, dostaly k Vánocům od dědy elektrické vláčky. Možná si tak plnil nějakou svoji dětskou touhu… Koleje byly rozloženy pod vánočním stromečkem a když k němu dcerky šly, jezdily po nich spuštěné vláčky (a k mé nelibosti trochu moc rachotily).

K dědovu i tátovu zklamání dcery vláčkům nepropadly, panenky a holčičí hry převážily a krabice s vláčky byla někdy v únoru definitivně uklizena. Celý rok si na ně holky nevzpomněly, ale když přišly další Vánoce, a přicházely opět po schodech k rozsvícenému stromečku, bylo jasné, že jsou s něčím nespokojené. „A kde jsou vláčky? Vy jste zapomněli na vláčky?“ ptaly se unisono. Chvíli jsme na ně nechápavě koukali, než nám došlo, že se v dětských hlavičkách spojily jezdící vláčky se stromečkem a vánoční atmosférou - a že dcerám vláčky pod stromečkem najednou chybějí. Velmi názorně mi tenkrát ukázaly, jak vzniká „rituál“, a jak je pro děti důležitý.

Vánoce - svátky rituálů

Rituálů, které se týkaly Štědrého dne, jsme měli postupně hned několik. Když byly děti malé, vyráběli jsme před svátky řetězy z burských oříšků a o Štědrém dnu jsme je rozvěšovali na stromy v naší zahradě a v blízkém Krčském lese jako nadílku pro ptáčky a pod lesní stromky jsme dávali kousky mrkve. O Hodu Božím vánočním jsme zase ovazovali stromy v naší zahradě stužkami z vánočních dárků, aby se jim „dobře dařilo“.

Když byly dcerky starší, součástí Vánoc se stalo putování za jesličkami v pražských kostelech završené neskutečně voňavými perníkovými jesličkami v kostele sv. Martina v Dejvicích. A když zemřeli můj bratr i tatínek, stala se „rituálem“ vlastně i každoroční „štědrodenní“ jízda pro babičku, zapálení svíček na hrobě našich milovaných a božíhodová zádušní mše.

Dnes, když jsou dcery již dospělé, mají plné hlavy zkoušek a lásek či nelásek, jsme zachovali jenom „základ“ - některé vánoční rituály jejich dětství (např. lití nikoli olova, ale vosku) jsou uloženy v pomyslné krabičce vonící perníkovým kořením a čekají, až je dcery jednou vytáhnou pro své děti.

Vánoční rituály však nesmějí vznikat „za každou cenu“ a především ne za cenu totálního vyčerpání někoho z rodiny - většinou maminky, která nemůže „přežít“, že by se stůl neprohýbal čtrnácti druhy cukroví jako u babičky či alespoň sedmi jako u maminky…

Fantazii se meze nekladou

Krásným rituálem se může stát opravdu cokoli - čím spontánněji váš rituál vznikne, tím lépe. Co říkáte třeba tomu, jít se o Štědrém dnu pravidelně podívat například do zoologické zahrady? Určitě ji budete mít téměř sami pro sebe, protože tam moc návštěvníků asi nebude a když ke své návštěvě přidáte drobný příspěvek jako dárek pro oblíbené zvířátko svého dítěte, ukážete mu, jakými způsoby se dá myslet i na druhé.

Bydlíte-li v Praze, nic nezkazíte procházkou po Karlově mostě nebo Vyšehradě (a můžete přidat kytičku nebo vánoční ozdůbku na hrob některého z našich velikánů). A v každém městě se najdou místa, která stojí za procházku - o Štědrém dnu totiž vypadají i známá místa nějak „tajemněji“ (můžete s dětmi pozorovat věže kostelů, zda tam neuvidíte Ježíška…). Štědrovečerní večeři určitě i tak stihnete včas a bude vám nepochybně lépe chutnat, než když bude maminka nervózně „do poslední chvíle“ smýčit a děti budou sedět u televize.

Mám dokonce kamarádku, jejíž rodina kdysi chodila na Štědrý den do bazénu (nevím, zda je to ještě dnes možné - alespoň loni jsem na internetu nenašla na Štědrý den žádný pražský bazén otevřený). Jednou se odtamtud vrátili natolik „vyřádění“, že se rozhodli si před večeří ještě trochu schrupnout, aby si pak Štědrý večer pořádně užili. Jenže všichni usnuli, jako když je do vody hodí a vzbudili se hluboko po půlnoci. Nepodlehli však panice, že prospali Štědrý večer - v klidu usmažili řízky, pěkně se oblékli a světýlka na stromečku u nich tenkrát zářila až do rána. Dlužno ovšem říct, že z této příhody si do budoucna rituál nevytvořili.