Baví mě, jak moje děti žijí

Přestože patřím ke generaci dnešních babiček, jsem zastánkyní přirozeného porodu, nošení dětí v šátcích, spaní miminek s rodiči a dalších sympatických věcí a metod, které do české kotliny v posledních letech připutovaly.

Vím však také, že dnešní mladé maminky mívají s ženami mé generace v tomto směru potíže. Myslím dokonce, že právě to je důvod, proč se mi tak často s mezigeneračními problémy svěřují – prostě potřebují ženu ve věku svých matek, které mohou určité věci povědět a která jim z pozice svého věku jaksi „potvrdí“, že je vše v pořádku, že jsou dobré mámy. Mrzí mě, že ke svým vlastním matkám nemohou najít cestu. Matky totiž bývají nesmlouvavě kritické ke všem „novotám“ a děti zase zablokované vůči jakékoli dobře míněné radě.

Až přijdou děti

Vždycky znovu mě v těchto vyprávěních překvapí, kolik negativního o rodičovství my, rodiče, dětem předáváme. Mladé ženy mi často vyprávěly, že jim jejich matky nebo babičky celé mládí říkaly, že až se jim narodí dítě, „všechno skončí“. Tedy že skončí nárok na to, co žena sama potřebuje, protože bude muset být k dispozici dětem a partnerovi.

A cítím v tom i „poselství“, že být ženou je (má být?) utrpení, a dokonce že pokud žena netrpí, je s ní něco v nepořádku. Podstatou takových řečí zjevně je, že matka, která si ve svém životě pro sebe neuměla udělat prostor, tvrdí své dceři, že to nejde. Ale v dnešní době je zkrátka nesrovnatelně více možností než dřív… Myslím, že bychom se všichni měli alespoň občas zamyslet nad tím, jaká poselství svým dětem předáváme. Protože rodiče sice dětem říkávají: „My vám přejeme, že to máte lehčí, než jsme to měli my,“ ale zároveň v tom bývá cítit i jakýsi podtón, že jsou možná o něco méně dobří rodiče, když nemají tolik „trápení“.

Napadá mě, že možná právě tady je kořen alespoň některých mezigeneračních sporů. Jako bych řeči nás, starších žen, slyšela: „Jakýpak přirozený porod, já jsem vždycky poslechla pana doktora a taky jsem to vydržela“, „ty mladé holky to dneska s kojením přehánějí, my jsme dětem v roce dávali normální jídlo, a jak jim to svědčilo,“ „ať tě ani nenapadne učit děti doma, já jsem bývala do večera v práci, vy jste museli být v družině, a jak jste se dobře učili“ atd.

Časy (a vzorce) se mění

S velkou radostí však sleduji u svých dětí a jejich přátel, jak si své rodičovství užívají. Tleskám třeba své starší dceři za radost, s jakou pečuje o malého synka, i za to, jak šikovně využívá vymožeností, které dnešní doba v péči o kojence přináší. Na druhé straně ale nic nepřehání (např. když „nestíhá“, nakrmí kloučka bez výčitek svědomí koupenou dětskou výživou, ale většinou mu pečlivě vaří). A také za to, že od začátku s manželem jezdí i s miminkem na výlety, na dovolené, na akce s kamarády. Tleskám jim, a ani by mě nenapadlo to kritizovat, přestože já jsem s malými dětmi většinou seděla doma.

Máma, tchyně, babička

Jsem již více než třicet let mámou, dva roky tchyní a skoro rok babičkou. K dcerami i zeti mám vztah pohodový, láskyplný a velice si toho vážím. Jak jsem toho docílila? Naučila jsem se plně respektovat, že do některých věcí mi nic není, že je nemůžu a ani nemám ovlivňovat a je zbytečné si s nimi dělat starosti. Nebylo to vždycky lehké, ale dá se na tom cíleně pracovat a naučit se to. Věřte, že pustit od sebe věci, které nemůžeme ovlivnit, je nesmírně osvobozující.

A překvapeně zjišťuji, že čím méně radím, komentuji, neřkuli kritizuji, tím častěji se mě děti přijdou zeptat na můj názor.

Baví mě sledovat, jak moje děti žijí. Jak vnouček Toníček je i téměř v roce ještě hodně kojený, že není odkládán do ohrádky, ale pohybuje se rychlým lezením po celém bytě, jak spí od narození v jednom hnízdě s rodiči, je nošený v šátku.

Ano, naše generace to dělala jinak – no a co má být? Jinak jsme to neuměli, neměli jsme možnosti a informace, jaké jsou k dispozici dnes. Ale dávali jsme ze všech sil svým dětem vše, čeho jsme ve své době byli schopni – a stejné je to s dnešními rodiči. Bylo by dobře, kdyby si to uvědomily obě strany.

PhDr. Helena Chvátalová je novinářka, zabývající se mnoho let problematikou rodičovství, zvláště rodin, které pečují o postižené nebo vážně nemocné děti. Je autorkou řady televizních scénářů a několika knih, které vydalo nakladatelství Portál („Jak se žije dětem s postižením“, „Malá povzbuzení pro mámy a táty“, „365 rad pro první rok s dítětem“). Do ledna 2007, téměř 11 let, působila jako šéfredaktorka časopisu Děti a my. V současné době je redaktorkou Zdravotnických novin. Je vdaná, má dvě dospělé dcery, dva zetě a zatím jednoho vnoučka.