Já tě pustím sednout

„Kdyby nastoupila nějaká stará paní, já ji pustím sednout,“ řeklo děvčátko a babička se na ně pěkně usmála. Jenže tramvaj byla poloprázdná, nikdo místo, které by holčička ráda uvolnila, nepotřeboval.

Když tramvaj zastavila na zastávce a dveře se otevřely, holčička venku zahlédla stařičkou paní s holí. „Paní, honem nastup, pojď, já tě pustím sednout,“ volala a vstávala ze svého sedadla. Jenže stará paní, která zjevně čekala na jinou tramvaj, se k nastupování neměla a na dítě se dívala poněkud nechápavě.

Dveře se zavřely, tramvaj se zase rozjela a holčička se rozplakala. Babička se jí snažila vysvětlit, že není proč plakat, že ta paní chce jet jinam, a tak musí počkat na jinou tramvaj, ale bylo to marné vysvětlování. „Co když ta tramvaj bude plná, co když tu babičku s holí nikdo sednout nepustí,“ plakalo dítě.

V tu chvíli se stalo něco neočekávaného. Asi čtrnáctiletý výrostek, upřímně řečeno ne příliš příjemného vzhledu, který se klátil u tyče, se k holčičce otočil. „To mě najednou začala bolet noha,“ zabručel. „Prosím tě, nepustila bys mě sednout?“ Dítě se rozzářilo a vyskočilo, chlapec si sedl na jeho místo, a na celou tramvaj řekl: „Děkuju ti, moc jsi mi pomohla.“

***

Nehubujme neustále a při každé příležitosti na „tu dnešní mládež“. Spíše hledejme, na jakou strunu zabrnkat, aby se ozval čistý tón.

Ukázka je z knihy Malá povzbuzení pro mámy a táty, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.