Na tom záleží

Ptáte se čím? Bezelstnou upřímností a hloubkou citu, které jsem z Denisiných slov cítila. Když jsem si přečetla, jak byla maminka krásná a voňavá jako nejnádhernější růže, důležitá jak šraňky v tunelu, cítila jsem, že kdyby odborníci na bůhvíjaké konferenci rokovali a diskutovali o duševním životě lidí s Downovým syndromem, nedá to zájemci tak jasný vhled do „problematiky“, jako přečtení Denisiny knížky.

Na tom záleží II

Později spatřil světlo světa další Denisin „román“ Na tom záleží II. Je z něj patrné, jak i člověk s Downovým syndromem zraje a vyspívá (byť se i dnes najdou ještě lidé - a někdy se dokonce počítají k „odborníkům“ - kteří o tom pochybují…).

Denisa zachycuje svoje názory na lásku, manželství, na politiky…Když jsem je četla, říkala jsem si, jak jednoduchý a přímočarý by svět mohl být, kdybychom se na něj dívali všichni Denisinýma očima. Že je mentálně retardovaná? To ano, no a co má být? Denisa například na adresu politiků říká: „Politici projednávají moc důležité věci. Přitom se hádají, jeden chce něco jiného, udělat to jiným způsobem, druhému politikovi se to nelíbí, chce to udělat jinak, chce to pozměnit. Ty jejich hádky jsou stejné, ale nevede to k ničemu. Když se budou hádat, tím nic nevyřeší. Měli by si promluvit mezi sebou hezky v klidu, udělat poradu, aby se všichni politici sešli, domluvili se a dohodli, jak to chtějí udělat, co chtějí změnit atd.“ Dovedete si představit lepší radu pro naši věčně rozvášněnou politickou scénu, kde už padaly i facky?

A co říkáte Denisinu názoru na mezilidské vztahy? „Nejen láska, ale také pomáhání jeden druhému patří také do manželství. Lidé, kteří se mají rádi, milují se, by si měli navzájem pomáhat. Také děti, když povyrostly, měly by rodičům pomáhat. (…) Pomáháme těm, co nám onemocněli. Naši pomocnou ruku si zaslouží. Můj děda je vážně nemocný. Nemůže chodit. (…) Mám svého dědu moc ráda a snažím se ze všech sil mu pomoci, jsem přece jeho vnučka. Chci Vám na závěr říct, abyste se všichni zamysleli nad sebou. Jestli chcete mít krásné manželství, být opravdu šťastní, buďte si věrni, mějte se rádi. O problémech si v klidu promluvte. Pak všichni uvidíte, jak se Vám bude výborně žít a sami budete spokojeni.“ Že to v běžném životě a každodenním kolotoči starostí takhle jednoduše nejde? A proč ne?! Někdy opravdu vidíme věci složitější, než jsou…

Denisa

Koncem září vyšla opět díky Klubu rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem třetí Denisina kniha. Tentokrát jde o „román“ se vším všudy. Má příběh (i když s trochu zmatenými časovými posuny), má napětí, a končí bez hapy endu…Je to příběh party kamarádů ze sídliště a jejich vůdce Krále, který se po útěku z pasťáku („Pasťák, to je vězení pro mladé kluky, kterým je méně než 15 let. Vychovatelé, kteří ty kluky mají na starosti je hledají. A mezitím si kluci udělali pohodu, byli všichni rádi, že utekli a že konečně dýchají čerstvý vzduch.“) zamiloval do „jedné holky“. „Byla moc krásná a supr kočka. Všichni z ní na diskotékách šíleli, protože chodila moderně oblečená, učesaná a byla sexy.“ A jmenovala se - jak jinak - Denisa… Kdo četl první dvě knížky Denisy Střihavkové, možná žasne a nevěří, že v jejím třetím románu je nejen láska, ale i zrada, a také se tam „chlastá“, kouří, a dokonce i krade, ponejvíce jídlo: „Král se o ní nejvíc staral. Kradl všechno, co viděl, v masně ukradl všechny salámy, šunky, dále pečivo, všechny párky, v jednom stánku ukradl hotová kuřata, dále paštiky, sýry, uheráky, vysočiny, v cukrárně ukradl všechny laskonky, kokosky, větrníky, dorty, v samoobsluze ukradl všechny vánočky, buchty, koblihy, metynky, rohlíky, chleba, máslo, normální i pomazánkové, dezerty, jogurty jak bílé, tak ovocné, všechny koláče, hlavně mělnický, prostě všechno a to všechno jen pro Denisu, jen aby nabrala hodně síly a brzy se mu uzdravila…“ (Tahle věta mě obzvlášť „dostala“, protože jsem ve společnosti Denisy kdysi strávila týden putování po zařízeních pro postižené děti v Německu a měla jsem příležitost vidět, jak neuvěřitelně ukázněná, co se týče stravování - na rozdíl ode mě - tato mentálně postižená dívka je… Zjevně však ví, co je „na krámě“ a musí se svojí chutí bojovat.)

Místy je Denisin poslední „román“ docela drsný, ale musím říct, že mi to nevadilo a opět jsem si knížku přečetla s chutí. Cítím v ní silný vliv romantických i akčních televizních seriálů, které Denisa zřejmě ráda sleduje. Myslím, že tentokrát není román „autobiografický“ (např. každý, kdo Denisu zná, ví, jak moc miluje svého otce a on ji, zatímco v románu je otec dívky vylíčen jako padouch nad padouchy), ale přesto se Denisa nedokázala od své hlavní hrdinky oddělit, cítí se s ní ztotožněna, a proto s ní všechna její drsná dobrodružství a smutný konec tak prožívá. A cítím v jejích větách i tiché memento, abychom my, dospělí, všechny své děti - nejen ty, které příroda nějak omezila v jejich mentální kapacitě - učili, že život není seriál a že když se chceme o někoho postarat, nemusíme přitom krást, tak, jako se to na televizních obrazovkách tak často děje…

Co však z Denisiny poslední knížky cítím nejvíc, je touha po velké čisté lásce (kdo z nás by si ji nepřál), a po svobodě větší, než jakou jí onen „jeden chromozom navíc“ dovoluje. Denisa touží po lásce, po manželství, po dětech, i po tom, aby byli postižení lidé bráni takoví, jací jsou: „O tři roky později se Denise a Králi narodila holčička. Byla moc krásná a roztomilá. Ale zdravá nebyla. Narodila se trochu jiná než ostatní děti, to znamená s dawnovým syndromem. Pan doktor i ostatní doktoři říkali Denise, aby tu holčičku dala do ústavu, ale Denisa jim řekla, že ji do ústavu nedá, že ji má ráda, že ji bere takovou, jaká je a že ji stejně bude mít pořád ráda.“

Je to v podstatě návrat k tomu, co mě „dostalo“ v jejím prvním „románu“: „Na tom záleží, na tom, že každý člověk, ať je postižený nebo zdravý, je schopen to zvládnout. Tak se musíme na to dívat. Každý něco dokáže, ale musíte to brát tak, přátelé, že pravda v tom je, že každý se snaží dělat to, co zmůže. Takový život už je.“

Kdyby se bývala před 29 lety Denisa Střihavková narodila zdravá, možná by z ní dnes byla slavná spisovatelka, protože její cit pro slovo a „spisovatelské nadání“ nedokázalo zmrazit ani mentální postižení. Dostala však tenkrát do vínku od Života (Přírody, Osudu, Boha - doplňte dle libosti) jeden chromozom navíc. Slavnou spisovatelkou se tedy pravděpodobně nestane, ale její pohled na svět vede každého, kdo chce „slyšet“, k hlubokému zamyšlení.