Re: Opravdu musela???

Nebyla bych si tak jistá, že potíže tvého syna zapříčily tvoje problémy a strach v těhotenství, mohlo by se to počítat jako jeden z mnoha dalších faktorů, ale určitě ne jako jediný důvod. Přemýšlím, co by bylo z mého syna, kdyby tohle bylo tak, jak ty si myslíš, a co by bylo např. z dětí, které se narodily v době války apod.
Na aminocentózu bych já sama asi nešla (píšu asi, protože jsem se tak rozhodovat nemusela a člověk si nikdy nemůže být jistý, jak by se v určité situaci zachoval). Vím, že toto vyšetření není 100% (viz např. moje kamarádka, které testy taky vyšly špatně a dnes má 8letou zdravou holčičku, sousedka u tchýně to samé, jen klukovi je rok a půl). Nepovažuju Downův syndrom za postižení neslučitelné se životem, znám pár takových lidí a krom toho, že jsou zkrátka jednodušší a je potřeba k ním mít specifický přístup, to není zas až tak hrozné. Je to sice pro rodinu zátěž na celý život, ale věřte mi, že mít sice zdravé dítě, které ale např. v době puberty propadne drogám (a to může být i alkohol nebo automatům) je v konečné fázi horší. A toto vám neodhalí žádné vyšetření. Sama mám mentálně postiženou sestru, nebylo by to zdaleka to nejhorší, mnohem náročnější je, že je naprosto sociálně nepřizpůsobivá (nezná pojmy "musí se", "nesmí se", "to se nedělá", "tohle je potřeba"). Pro rodinu to bylo opravdu strašné, teď může žít námi neomezovaný život (jí to velmi vyhovuje a nám v podstatě také) v chráněném bydlení, má pocit, že je samostatná, ale různé problémy se samozřejmě řeší pořád a bude to tak navždy.
Mě její postižení přivedlo ke studiu speciální pedagogiky, kde jsem se mnohé o postižených lidech dověděla, mám představu jak s nimi pracovat, ale samozřejmě si přeju zdravé dítě, jako každý.