Re: Vsechny nas to ceka...

Já zas nechápu, co se stalo se mnou, když se to nestalo. Připadám si trochu úchylně. :o) Všichni mí blízcí (no, určitě 99% z nich) čekali, že se změním, až budu mít dítě... a ono nic. :o)
Mě spíš mrzí, že až bude nynější "ňuňátko" v pubertě, budu já už "na odpis", a že by mě třeba vzal s sebou někam "zapařit", o tom nebude moci být ani řeči. Určitě mi ani toho jointa neubalí, až se mi třásti bude ruka...:o)))
Samozřejmě mám o malého strach, ale vůbec se netýká zhýralého života. Mám strach aby neonemocněl, nevlítnul pod auto atp. - ale že by mne mohl překvapit svou "zkažeností", to silně pochybuju. Přeju mu to. Když bude chtít okusit neřesti světa vezdejšího, ať okusí. I já mám určité hranice tolerance a kdyby si moje děti píchaly heroin, nadšená bych rozhodně nebyla, spíš naopak. Zatím pořád doufám, že se mi právě skrze tu loajalitu a toleranci jevů jako je kouření trávy, barvení hlav na oranžovo, tetování, pití piva atd. podaří vychovat děti, které nebudou ani závislé na drogách, ani nebudou tak promiskuitní, abych musela trnout hrůzou, kdy přijdou domů HIV pozitivní. Uvidíme. Řekneme si to tak za patnáct let. :o)))