Otcovské fejetony: Rockerky

Po dlouhé době jsem cestoval vlakem z Prahy do Kolína. Ony jely také. Ne však do Kmochova ospalého města, ale na Rock for people do Českého Brodu. Už na Masarykově nádraží z nich sálala uvolněnost, nezávislost a - jak se dnes mezi mladými lidmi říká - vysmátost. Všimnul jsem si, že holky z první party popíjely plechovkové pivo, zatímco ty z té druhé kouřily jako o závod. Než se vlak rozjel, vyměnily si to.

Nebýt vysokých hlásků, měl bych dojem, že se mnou ve vagónu jedou drsní rockeři. To kvůli výrazovým prostředkům, mezi nimiž byla nejmírnější různě skloňovaná "kráva". Překvapilo mě to však o něco míň, než poznání, že rockerky vzor 2003 jsou v každé druhé větě "volové".

Naděje, že přítomnost hudbymilovné mládeže mi přinese nějaké zásadní informace o kapelách či nových albech, vzala definitivně zasvé, když jedna z dívčin ohlásila odchod na toaletu: "sorry vole, du blejt". Přál jsem jí, aby to stihla, což se kousek za stanicí Úvaly naštěstí podařilo. Statečný čin bezejmenné dívky na cestě do dějiště festivalu napodobily její čtyři kamarádky. Pivo bylo zřejmě špatně vychlazené. Co je jisté - uklízečky Českých drah měly za několik hodin poté o zábavu postaráno!

Ještě tentýž den jsem o rockerkách z vlaku vyprávěl své ženě. A lekl jsem se kritického tónu, který ze mě vycházel. Manželka s úsměvem podotkla, že se zřejmě vymaňuji z rockerských let. To mě zarazilo ještě víc. Příznak pokročilého středního věku? Jak se mi to jen mohlo přihodit, ptal jsem se sám sebe a v hlavě mi běžely "filmové" ukázky mého bigbíťáckého života: například taneční zábavy, kde hrála týnecká Tlustá Berta, nezapomenutelný koncert skupiny Pražský výběr (1982), desky punkrockových kapel z ilegální burzy, zážitky z legendárního Junior klubu na pražské Chmelnici, kazety s podzemní hudbou, komunistické zákazy zajímavých skupin (1983), vlastní pokusy s basovou kytarou, účinkování v několika provinčních kapelách, první opravdové kluby, vůně trávy, festivaly...

Jakoby to všechno nikdy nebylo a ze mě teď promlouvá nic nechápající konzumista, kterému vadí, že holky-rockerky "blejou" ve vlaku. Možná je mu trochu líto, že jeho stará láska (bigbít) ztratila rebelskou energii a plní pouze zábavní funkci. Nebo tomu jen špatně rozumím? Nevím, ale moje žena má ještě prostší vysvětlení: prý jsem začal přemýšlet jako otec, tím to může být! (Aha...)

Připouštím, že moje myšlenky začal řídit "taťka". Přesně ten, jemuž sotva vysvětlíte, že jednou přijde doba, kdy jeho dcery se ozdobí lesklými předměty, navléknou rockerské uniformy a vydají se tam, kde tanec v bahně je tím nejbezpečnějším povyražením.

To nikdy nedovolím, kříčí ten ve mně. Nasměruji je tak, jak si to představuji já. Přihlásím je od oddílu ochránkyň přírody a do křesťanského klubu mladých. A žádné pařenice a smaženice!

Zatím je relativní klid... Sedíme v dětském pokojíku a Karolínka (1999) škemrá, abych pustil naši oblíbenou Hudbu Prahu. Poslechneme si "Vlaky", "Zkrat" - a dcerka-rockerka chce pro změnu Divokýho Billa. Nevěřili byste: má speciální přání, vyžaduje píseň s názvem Pneumatický kladivo! Za chvíli musím opět měnit disk, další žádanou skladbou jsou "Plešatí pánové" od kapely Wohnout. Eliška (17 měsíců) si písničky ještě nevybírá, zato se radostně pohupuje a v přestávkách se láduje smetánkem. Je ochotna poslouchat i Pink Floyd nebo U2, což její starší sestřička odmítá.

Není totiž rockerka jako rockerka!