Rodina je základ státu...

...a česká republika podle toho vypadá.

Bohužel žijeme ve státě, kde zdravotnictví, školství a sociální péče opravdu nejsou prioritou. Jsem přesvědčená, že dokud nedojde k systémové změně a zvýšení počtu žen v rozhodovacích funkcích ve státní správě, parlamentu a na ministerstvech, nic podstatného se nezmění.
Ve chvílích, kdy propadám největšímu pocitu marnosti a představuji si vlastní dítě, jak končí v osidlech necitelné státní péče, koketuji s myšlenkou založení politické strany, která by měla jako krédo a náplň zdravou rodinu ve všech podobách, a lobovala by za fungující systém zdravotnictví, školství, výchovy, sociální péče a rovných pracovních podmínek. Jako občana už mě opravdu unavuje sledovat, jak škrty ve státním rozpočtu jako první zasahují školství a zdravotnictví.
Nejsem ani učitelka, ani lékařka. Jsem vysokoškolsky vzdělaná matka (zatím) jednoho dítěte, která se 4,5 měsíce po porodu vrátila na zkrácený úvazek do zaměstnání (na stejnou pozici, protože otec dítěte chápe péči o dítě jako rovnocennou. Jsem tedy zářným příkladem úspěšné ženy - ale jde mi i o ostatní, kdo se nemohou nebo neumějí prosadit a ubránit svá práva. Osobní zkušeností jsem ve střehu ve všech situacích, kdy se občan střetává se státní mocí - na jednu stranu se proklamuje tvrdý kapitalismus (každý svého štěstí strůjcem, vlastní odpovědnost), ale už k němu nepatří i rozhodování o použití alespoň části daní na účely dle mého výběru. Na druhou stranu si stát osobuje stále rostoucí právo na rozhodování o ryze osobních právech a úkonech občana - od výběru způsobu porodu a volby lékaře, přes přístup k různým formám vzdělávání, přístup k vysokoškolskému vzdělání (a nově jeho uznání v omezené výši pro výpočet stále se vzdalujícího důchodu...), přístup k bydlení a jeho financování a samozřejmě taky rozhodování o tom, kde budou vyrůstat děti v nepříznivé osobní a životní situaci.
Poté, co jsem se na jaře účastnila tiskové konference Nadace Naše dítě/Fondu ohrožených dětí k prezentaci vyhodnocení plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice, jsem se rozhodla, že bych měla osobně něco udělat. I když bychom s mužem měli rádi další vlastní děti, dohodli jsme se, že pokud nám to bytová situace v budoucnu jen trochu umožní, rádi bychom poskytli domov alespoň jednomu dítěti, a nabídli mu zázemí, lásku, podporu a více možností do dalšího života.

Pokud budete oragnizovat občanskou petici nebo hnutí za změnu přístupu státu k náhradní rodinné péči, určitě se aktivně zapojím. Můžu nabídnout zkušenosti z ziskového i neziskového sektoru, vím, jaké argumenty platí pro obě strany i co je důležité v mediální komunikaci.
Rodina jako taková je velmi nepopulární téma, rodinné hodnoty jsou společensky tabu - neměla bych se tedy divit přístupu k řešení náhradní rodinné péče. Děti bez rodiny jsou dnes v situaci postižených na začátku 90. let - když se situace hendikepovaných zlepšila za relativně krákou dobu, měla by se změnit i u dětí, o to spíš, že jim jejich dětství tak strašně rychle ubíhá.

Díky za váš článek.