Prohlášení ke stavu systému náhradní péče a péče o dítě a rodinu

Nejdůležitější závěry lze shrnout následovně:

• Podpora a sanace ohrožených rodin v praxi takřka neexistuje (vyjma několika nestátních organizací), což je závažný nedostatek v preventivní sociální práci.
• Umístění do ústavu bývá častým řešením situace ohroženého dítěte, aniž by biologické rodině byla poskytována pomoc a podpora umožňující návrat dítěte zpět do rodiny.
• Děti jsou nediferencovaně umisťovány do diagnostických ústavů, aniž by byla hledána jiná možnost dočasného umístění, např. v krátkodobé pěstounské péči.
• Ústavní výchova se poté mnohdy stává konečným řešením situace ohroženého dítěte, namísto včasného a citlivého nalezení náhradní rodiny.
• Stále u nás chybí další alternativy náhradní rodinné péče (např. profesionální pěstounská péče, respitní péče aj.). Jejich účinnost a pozitivní vliv byl v mnoha zemích opakovaně prokázán, současně otevírají prostor pro práci s biologickou rodinou dítěte, její sanaci a možnost návratu dítěte.
• Děti jsou často umisťovány do ústavů daleko od rodičů a omezení či zákaz styku s biologickou rodinou bývá používán v některých ústavních zařízeních jako trest za špatné chování dítěte.
• Umístění dítěte do ústavního zařízení a navíc mimo region trvalého bydliště znemožňuje systematickou sociální práci s biologickou rodinou, a to i přesto, že právě tato rodina se pro dítě paradoxně stává jediným útočištěm v době nabytí zletilosti, po odchodu z ústavního zařízení.
• Není stanovena horní hranice maximální možné délky pobytu dítěte v ústavním zařízení.
• Počty dětí v ústavní péči v ČR neklesají, a to i navzdory snižující se celkové porodnosti a empirickým důkazům o nenahraditelnosti rodinného prostředí pro zdárný vývoj dítěte.

Současné nedostatky jsou, podle našeho názoru, způsobeny: (1) chybnými východisky a chybnou filozofií přístupu k péči o ohrožené děti a jejich rodiny a (2) systémovými chybami a nedostatky v dělbě kompetencí a odpovědností jednotlivých institucí působících v oblasti sociálně právní ochrany dětí.

(1) Chybná východiska a chybná filozofie přístupu k péči o ohrožené děti a jejich rodiny – převaha administrativy v oblasti sociální práce na úkor terénní a případové práce vede k tomu, že ohrožené děti a rodiny nejsou zavčas rozpoznány, detekovány a tudíž chybí včasná a účinná pomoc. Sociální terénní služby se doposud nestaly samozřejmou součástí sociálního pole potřebných rodin, ani součástí praktické sociální politiky státu. Dochází proto k tomu, že nejčastější (a značně pozdní) sociální intervencí je odebrání dítěte z rodiny a jeho umístění do začarovaného kruhu „ústavní péče“.

Průměrné náklady na dítě zde přitom činí kolem 250 000 Kč ročně (rozmezí se pohybuje od 200 tis. do 300 tis. korun). Včasná pomoc rodině by byla nepochybně levnější – státní náklady na pěstounskou péči činí přibližně 60 000 Kč na dítě ročně. Nejde tedy o hledání nových finančních zdrojů, ale o jejich realokaci – rozvážnou, cílenou a vědomou si skutečnosti, že „koruna na prevenci má hodnotu nejméně stokoruny na nápravu, rehabilitaci a terapii“.

V České republice žije, podobně jako v jiných evropských zemích 1–2 % dětí, které vyrůstají mimo vlastní rodinu. Nejde tedy o zanedbatelná čísla – počty dětí bez rodinného zázemí představují v naší populaci přibližně 18 až 20 tisíc. Vezmeme-li v úvahu poznatky z našich dlouhodobých výzkumů (vysoká, takřka šedesátiprocentní trestná činnost chlapců a dvacetiprocentní trestná činnost děvčat vyrůstajících od útlého dětství v ústavních zařízeních) i výsledky nedávného šetření Českého helsinského výboru (mezi vazebně stíhanými a vězeňsky trestanými mladistvými, převážně chlapci, prošlo 10 % dětskými domovy a dalších 15 % výchovnými ústavy), je zřejmé, že výdaje na ústavní péči nekončí odchodem dětí z dětských domovů a dalších ústavních zařízení pro mládež. Bylo by však chybou vinit z trestné činnosti těchto mladistvých a mladých dospělých ústavní zařízení nebo jejich pracovníky. Kdyby děti v ústavech zůstaly, nedopustily by se s největší pravděpodobností trestné činnosti, pro niž jsou v opačném případě stíhány. Na vině nejsou ústavní zařízení, ale nedostatek včas poskytnutého rodinného zázemí, které by děti připravilo na vstup do běžného, dospělého života a přitom tento přechod nevázalo na uměle stanovenou kalendářní dospělost, ale uvádělo děti do života zvolna, postupně a již od samého dětství. Opomíjení prevence, a tomto případě přímo nerespektování principu preambule úmluvy, že „v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění“, je jádrem oné chybné filozofie v přístupu k péči o děti a rodiny.

(2) Systémové chyby a nedostatky v dělbě kompetencí a odpovědností jednotlivých institucí působících v oblasti péče o rodiny a děti. Právě proto, že jsme přesvědčeni o tom, že v souladu s Úmluvou o právech dítěte (preambule, články 2, 3, 5, 9, 10, 12 aj.) je garantem ochrany a péče o dítě stát (smluvní strana úmluvy), musíme upozornit na závažné nedostatky a nesystémový přístup v organizaci náhradní rodinné péče a sociálně-právní ochrany dětí. Naše připomínky, které v tomto ohledu vznášíme, nejsou přitom ničím novým. Jsou známy od dob prvních deprivačních studií pražské školy profesorů Langmeiera a Matějčka, tedy zhruba od šedesátých let minulého století. Doposud se však příliš nezměnilo. Stále je náš systém nejednotný, v oblasti péče o rodinu a dítě existuje řada institucí – ministerstev, které mají na starosti dílčí, partikulární problémy péče a výchovy dítěte: Ministerstvo práce a sociálních věcí; Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy; Ministerstvo zdravotnictví; Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo vnitra. Žádné z nich však není v posledku odpovědné za celkovou, komplexní problematiku péče, výchovy a ochrany dítěte. (V důsledku toho není vlastně nikdo ani odpovědný, ani kompetentní, jedná-li se např. o ohrožené a zároveň zdravotně postižené dítě svobodné matky alkoholičky.)

Snaha vytvořit meziresortní orgány či výbory, do nichž byli přizváni odborníci i z nestátní, neziskové sféry, byla již při svém vzniku předurčena k nezdaru.

Za systémovou chybu proto považujeme především absenci jedné odpovědné a kompetentní státní instituce, která by měla na starosti celou problematiku péče, výchovy a ochrany dítěte – samozřejmě ve spojení s péčí a podporou rodiny. Zda by to mělo být Ministerstvo pro rodinu, dítě a sociální věci (s komplementem Ministerstva školství a práce), by mělo být předmětem odborné diskuze. Mnohé státy v našem okolí již k podobnému řešení přistoupily (např. Slovensko).