Re: To je dílo!

Nedá mi to, abych se trochu nepřipojila. Nadhodím tady jen pár zamyšlení.
Taky jsem svoje dítě chtěla nechat "vyřvat", protože jsme houpali syna v náručí, v postýlce neusínal, natožpak sám, a bylo to jaksi "nepohodlné". Ale noc měl klidnou (relativně), nebudil nás 10 krát za noc. Když jsem viděla, jak zoufale brečí, nedokázala jsem ho v tom nechat. Ale chápu, že kdo se dlouhé měsíce nevyspí budíce se desetkrát za noc, tak už je asi skoro zombie, a tam asi tvrdý přístup chápu. Hloupé je, že úvodní článek podává regulovaný pláč jako vhodný PRO KAŽDÉHO dle libovůle rodiče - a navíc od libovolného věku, byť s doporučením "od 6 měsíců". Miminko se tu prezentuje jako "věc, která patří rodičům" bez nároků na svoje potřeby - takovej malej zmetek, kterej se narodil proto, aby trápil a tyranizoval rodiče. A to je věc, která zase nadzvedává MĚ.
Pochopitelně dítěti se musí dávat hranice, a musí se i pomaličku vystavovat nepohodlí, dle Prekopové je nejvhodnější čas právě ten půlrok, dřív ne, protože do tohoto věku potřebuje skutečnou, blízkou, okamžitou a bezvýhradnou péči. Ale je otázka, V ĆEM je nutné dávat dítěti hranice. Tady je to hodně o tom, jak moc se rodič dokáže do svého dítěte opravdu vcítit, a nakolik rodičův odhad je pouhou dedukcí naučenou "z druhé ruky" (ať od "chytrých" kamarádek nebo podle sebe sama). O takových věcech autorka článku rovněž taktně pomlčela - autorce na skutečných pocitech dítěte asi moc nezáleží, neboť patrně soudí, že každý pláč dítěte je vlastně vydírání.
A teď se dostávám k našemu synovi. Např. moje matka o něm před nedávnem prohlásila, že nás pěkně tahá za nos, protože to "rychlé střídání pláče a smíchu" je přece typické vydírání (je mu 7 let). Ví o něm prdlajs. Ano, dokáže brečet, a vzápětí se rozesmát, když ho někdo pobaví - ale není to vydíráním, ale jeho citovostí - on to prostě prožívá tak hluboce, že nejdřív opravdově pláče, a při humorné situaci na pláč zapomene a spontánně se rozchechtá. A stačí jedna hloupá ženská, a udělala by z něj vyděrače.
Jiná situace. Před půlrokem jsem měla zdravotní potíže, nedomyšleně jsem se prořekla před synem, navíc tomu předcházely jeho potíže se školou. Už nějaký čas předtím syn tvrdil, že se bojí spát sám (ve svém pokoji). Stěhoval si postel doprostřed dveří, ukecával nás. Vždy nakonec nějak usnul (a spal klidně), neboť jsme byli tvrdí a nesmlouvaví. Ale pak nám začal dělat to, že si prostě za našimi zády lehl na koberec do chodby - a raději usnul tam, aby nemusel být sám. Vyměkla jsem. Přece se kvůli němu nenechám zavřít, že ho "necháme spát na zemi". Přestěhovali jsme ho k nám do ložnice. Moje zdravotní problémy se usadily, regulovány vhodnými léky. Ale díky tomu, že jsme také syna uspávali, začal se nám hroutit manželský život (a teď nemyslím jen sex:-)). Nedávno přišly zas další zdravotní problémy. Nedalo se nic dělat - syn musel zpět do svého pokoje. Všechno jsem mu vysvětlila, pochopil to. Nerad, ale přece se přizpůsobil. Jak to vypadá? Syn postaví postel doprostřed dveří, obloží se knížkami nebo plyšáky a taky baterkami, a mezi sebe a okno nastaví barikádu. Nezdá se mi, že by nás chtěl vydírat: musí přece VIDĚT, že teď zrovna opravdu NEVYMĚKNEME - musí přece vidět, že máme hlavičky jak báně a že nás takové "akce" neobměkčí. A ani se netváří tak, že by "zkoumal", co my na to. --- Barikáda tam prý je proto, aby na něj neviděli zloději. Zdá se mi, že to je spíš způsob, jak se on osobně vypořádává se svým strachem. Takže - není a nebylo to vydírání - ale skutečný strach... POZNEJTE U PŮLROČNÍHO MIMINA, že má opravdu strach! A poznejte, jestli ten strach překoná samo, anebo s tím potřebuje pomoci!
M.