Re: Silné bicepsy tak ty mám také

Nedá mi to, abych se nepřidala. Můj starší (Míša nyní 4 roky)byl tosamé v bledě modrém. Začalo to hned v porodnici, kde ze mě sestřičky rostly, protože jsem pro samé kojení a natřásání nestíhala malého ani zvážit, nebo změřit teplotu...
Doma mi začal už zmiňovaný kolotoč mezi kojením anošením. Míša vůbec neznal nějaký rytmus noci a dnu. On vžducky 2 hodiny prospal u prsu a pak další dvě hodiny plakal v náručí, něž dostal yase hlad a byl ochotný se nadalší dvě hodiny přisát. Jen někdy se mi podařilo se mu během spánku vysmeknout abych vyprala a vyžehlila pleny. Během těch prvních měsíců se u nás nevařilo aprakticky neuklízelo. Tehdy jsem se hrozně litovala, že nemám žádnou babičku ani kamarádku, která by pomohla či poradila. Dneska vím, že to bylo spíš plus, protože jsem zkrátka přijala situaci takovou jaká je, mimču jsem se přizpůsobila a nezkoušela jsem na něm žádné experimenty podle osvědčených rad. (Z některých mi naskakuje husí kůže, jako např. dej mu studenou sprchu, nech ho vyřvat v postýlce, nebo už zmíněná sedativa. Věřím, že v tech zoufalých chvílích bych byla schopná něco z toho zkoušet). V půl roce už jsem se seznámila s dalšíma maminkama. Jezdili jsme společne s kočárkama..ony si v poklidu tlačily svá spící miminka v kočárku a já nesla své dítě v náručí a břichem před sebou tlačila prázdný kočár. Jedině tak byl můj Míšánek spokojený.Tehdy jsem si konečně užila těch chytrých rad, že jsem m9šun rozmazlila a ať s ním něco dělám dokud je čas. Popravdě, později, když už mu byl rok a půl jsem na chvíli podlehla tlaku dobře míněných rad a zkusili jsme uspat malého v postýlce. (Ve 22.00 jsme ho položili rozloučili se a šli jsme si do obýváku zacpat uši aby jsme ho neslyšeli. Po půl hodině jsem ho zase vyndala naprosto zoufalého a vyčerpaného a ochraptělého, ale stále plačícího ) Tehdy jsem se zařekla, že už žádné experimenty. Míša s námi spal asi do dvou let, kdy jsem ho kojila. Když jsem přestala kojit přesunul se do své potýlky naporosto nenásilně asi během jednoho měsíce.
Abych to zhrnula. Bez ohledu na těžké začátky, mám báječné dítě . Dnes míšu všichni obdivují jak je hodný, vyrovnaný, komunikativní a samostatný, zatímco mé kamarádky se potýkají u svých dětí s různými obdobými vztekání a závislosti a nesamostatnosti.
Každé miminko má nějaké potřeby a o ty si říká pláčem, protože to jinak neumí. Na mámě je, aby ho vyslyšela. (I když je někdy těžké zjistit, co že to ten mrňous chce) Každou chytrou radu, která je založená na tom, že se dítě musí přesvědčit, že rozhodně nedostane,to co chce, ale to co si myslíme že potřebuje podle někoho chytřejšího (krmení po 3hodinách nebo spaní od večera do rána)považuji za naprosto hloupé.
Tehle příspěvek smolím už celé dopoledne, zatíco mezi větama krmím přebaluji a chovám půlročního Vašíčka. Tudížseomlouvám za případné překlepy a kostrbatost vyjadřování.