"jen si odučí svoje...."

... učila jsem tři roky, druhý stupeň základní školy... První tři týdny si moc nepamatuju - odučila jsem, dorazila domů (kolem čtvrté, bydlela jsem hned za rohem) a šla spát - a spala až do rána. Pak jsem si "zvykla". Zvykla jsem si na to, že dva dny v týdnu jsem měla "dozor v šatně" (tj. přijít ráno o půlhodiny dřív, nabrat si do náruče hromadu pomůcek, letět do šatny a až do zvonění mít dozor), dva dny v týdnu dozor na chodbě (ráno naberu ještě větší hromadu pomůcek - třeba na pět šest hodin) a za celý den se ani nenapiju, ani nedojdu na záchod) a jeden dozor na obědě (ten mi vadil asi nejmíň, to bylo poměrně rychlé).
Pětačtyřicetiminutová hodina - no, to nezní tak strašně že? Ale udržet se pětačtyřicet minut ve špičkové koncentraci - jestli chcete ve třídě klid, tak musíte být takové "one man show" - klid si nezajistíte poznámkama a křikem, ale tím, že děti zaujmete. Na každé dítě funguje něco jiného, na každou třídu funguje něco jiného - měla jsem třídu, která mě poslouchala jak večerníčka, a měla jsem třídu, kterou moje řeči "unavovaly" a musela jsem je do výkladu aktivně zapojovat a střídat aktivity. Musela jsem mít oči všude - aby měl učitel autoritu, musí být především spravedlivý. Musí vědět, že Maruška ruší a šoupe židlí proto, že jí Pepa tahá za copy (a sprdnout Pepu, nikoliv Marušku), musí vědět, že třída má další hodinu psát čtvrletku z matiky a že prostě tuhle hodinu budou už všichni nervózní a nesoustředěný, musí se vyrovnat s tím, že ve třídě jsou děti různého temperamentu a inteligence, a přizpůsobit hodinu tomu, aby i to nejslabší dítě si odneslo alespoň něco a to nejchytřejší se nenudilo.
A to všechno bez ohledu na to, že mě zrovna bolela hlava, že jsem přišla na nevěru svého přítele, že jsem měla hádku s ředitelkou (na téma proč moje třída nemá jednotnou úpravu sešitu a jak můžu dovolit, aby některé děti podtrhávaly nadpisy červeně, jiné zeleně a některé dokonce VŮBEC!!!), další hádku se zasloužilou kolegyní, která byla zodpovědná za pomůcky a odměřovala mi přísně které mapy (učila jsem zeměpis) si smím laskavě na svoje hodiny zapůjčit (nedej bóže když mi asi dvakrát půjčila velký glóbus)...
Musím říct, že si fakt nedokážu představit, jak bych si šla po takovém dni někam přivydělávat. Sice jsem učila "pár" hodin (protože jsem studovala, tak jsem měla úvazek jen 21 hodin), ale když jsem potom nastoupila do kanceláře, kde jsem si mohla kdykoliv odskočit na záchod, uvařit kafe, kdy jsem si mohla vybrat co budu dělat (hned po ránu, když jsem byla ospalejší, tak jsem dělala nějaké neinteligentní činnosti jako třeba třídění papírů, zakládání faktur), a teprve když jsem se dostatečně exhumovala, tak jsem začala obtelefonovávat klienty, kde mi nikdo neodměřoval pracovní pomůcky, tak jsem chodila domů mnohem méně unavená a "vyšťavená". Podobně s prázdninama - čím déle jsem učila, tím mi přišly kratší a já nastupovala zpátky unavenější.
Po třech letech ve školství se mi začalo rozpadat oblečení, které mi koupili ještě rodiče, když jsem byla na škole - a já zjistila nejen že nemám na ty "dovolené a mercedesy", ale že už se mi nechce chodit třetí zimu v čínských keckách a tlusté ponožce, že ta bunda, kterou mám od druháku na gymplu by zasloužila jít do důchodu - a že v té kanceláři mi zaplatí asi 4x - 5x tolik. Nehledě na to, že jsem zatoužila po takovém "přepychu", abych nemusela sdílet pokoj s mladší sestrou - prostě nastal čas, aby mi rodiče přestali sponzorovat mého koníčka (učení) a abych se postavila na vlastní nohy. Co na tom, že jsem měla zajímavou (s dětma je fakt spousta legrace a nikdy jsem s nima neměla problém) a vzrušující (učitel je psycholog, herec, vědec a chůva v jedné osobě) práci, když jsem se tím nedokázala uživit? A tím uživit myslím uživit (bydlení + potraviny + skromné oblečení) - nikoliv zbytné věci jako exotické dovolené, hadry z butyku a automobily?

Na druhou stranu si myslím, že "plošné" přidávání učitelům je na nic - ty prachy si stejně rozeberou zasloužilé důchodkyně, protože si je rozdělí podle odpracovaných let (pamatuju, jak jsem obrečela odměny - ta kolegyně se zamčeným kabinetem, kamarádka ředitelky, dostala tři tisíce a já sto padesát korun - a to jsem měla asi 2x víc dozorů než ona) a když se jim přidá, tak tím spíš se budou té práce držet jak klíště (a za třicet let na jedné škole jsou tyhle osoby "nevyhoditelné") a vaše děti bude nadále učit "souška", která pamatuje ještě Novotnýho (a učí - vědomky či nevědomky - podle JEHO pokynů). Z tohoto důvodu mi přijde stávka nesmyslná a zbytečná. Plošným přidáním se nezmění vůbec nic.
Možná by pomohl systém kreditů - škola na každé dítě dostane konkrétní příspěvěk, z kterého bude sama vyplácet své zaměstnance a hradit svůj provoz.
Co se pomůcek týče - myslím, že by mohli pomoc sami rodiče. Proč neuspořádat třeba bazar (dětské oblečení a vybavení), ples, jehož výtěžek by šel celý řekněme na nové počítače? Proč by rodiče nemohli zaplatit "vstupné" na divadelní představení nacvičené dětmi? Proč by škola nemohla poskytnou učitelům po vyučování své prostory - učitel by si mohl přivydělat třeba nějakým kroužkem. Určitě by rodičům vyhovovalo víc, že má dítě fotbal, flétnu, šachy, dramatický kroužek nebo angličtinu hned po škole a ve škole, než když se má někam vodit či vozit? Jenomže to by chtělo aktivního schopného ředitele i rodiče - lidi, kteří nebudou čekat s nataženou rukou, až jim "někdo" přisype do korýtka a "někdo" se postará o vzdělání dětí.