Taky jsme se rozrostli, a miminko to není…

Původně jsme měli jenom psa – fenu vlčáka (nyní 9 let), tu jsem vyvdala s prvním manželem a už mi zůstala. Druhý manžel si moc přál kočičku a já dlouho zdatně odolávala a předkládala argumenty, až jí minulý rok touto dobou prostě přivezl ! A tak jsme najednou měli černobílé koťátko, které, když jsme zjistili, že je kocourek, pojmenovali Felix. Asi za měsíc k němu přibyla ještě bílá kočička jménem Julie. Bohužel Julii letos v červnu porazilo auto – bílé kočky mají prý špatný sluch. No a manžel začal s agitací, že Felix potřebuje parťačku. Zase jsem předkládala argumenty, ale zase marně, dobře si pamatuju na noční kočičí dostihy z předsíně přes obývák do ložnice, přes naší postel a zpět, nejlépe kolem 3-4 hodiny ráno !!!
Nicméně jedno dítě=žádné dítě, jedna kočka=žádná kočka, zkrátka od včerejška máme kočky zase dvě, Julii nahradila dvouleté mourovatá kočka z útulku. Pojmenovali jsme jí Barbora (tak se původně měla jmenovat naše případná další dcera, ale vzhledem k očekávanému narození v lednu jsme se rozhodli změnit jméno na nějaké letní).

Barbora je opravdu „kus kočky“ – oproti droboučké Julii je něco jako tank, je i trochu větší, než Felix, a při pobytu v kotci si zřejmě neměla na čem brousit drápky, takže je má pěkně ostré – to už jsem si mohla vyzkoušet… Holt ještě neobjevila tu báječnou zadní stranu našeho křesla v obývacím pokoji, téměř denně prověřovanou Felixem !
Dnešní první společná noc byla celkem klidná, až na to, že jsme museli spát se zavřeným oknem, aby Barboru náhodou nenapadlo zdrhnout přes balkon v 1.patře, zaznamenala jsem asi 3 honičky, ve kterých nebyl jasný vítěz, a teď ráno jsem zjistila, že mám zničený gymnastický míč, na kterém jsem večer protahovala svou páteř… Nevím, jak se jim mohlo podařit přeprat tak velikánskou kouli, ale nechce se mi věřit, že by balon prasknul sám od sebe, tím spíš, že Felix si ho do této doby nevšímal, spíš se ho bál ! Budu si muset důrazně promluvit s páníčkem a doufám že rázně zakročí !!! :-)))))