Jak se naše rodina opět rozrostla

Rozhodl se, že je nezbytné, náš byt o rozloze 60m2 a pěti lidech, ještě zútulnit přítomností domácího mazlíčka. Vybral proto zvířátko, které do takovýchto prostor a ke starému domu opravdu patří nejlépe, laboratorního potkana. Věřila jsem ve své schopnosti nic takového nepřipustit. Ofenzíva byla nenápadná, zato dlouhodobá….. a děsně podlamující nohy v kramflecích….

Na nenápadné narážky o tom, že už by holky měly mít o koho se starat, jsem bystře tasila: "Pro začátek budu ráda, když se každá postará sama o sebe". Prostřední dcerka, která se právě nechávala smýkat v dětském pokoji po podlaze za vlasy od našeho benjamínka, nevypadala jako soběstačný člen. "Ale potkan nikdy nekousne, jsou strašně inteligentní, dokonce se naučí běhat za tebou nebo přiběhnout na zavolání", nevzdával se Jakub ( už tady mě to mohlo trknout, pokud má přijít potkan na zavolání, musí někam odejít, což znamená nemůže být neustále zavřený v kleci). Aha!!! "Pouštět ho ale nemusíš, to budu klidně dělat já a čistit taky," utvrzoval mě ten podrývač mého klidu. "Jakube a nebude problém, že jsou holky často nemocné, nebudu běhat s holčinami k Bílkovi (náš dětský lékař) a s potkanem k zvěrolékaři?", na ten večer byl klid, než se můj neodbytný zoolog zeptal na veškeré podrobnosti chovu.

Druhý den se rozhodl kout železo, dokud je žhavé. "Mám tady nějaké fotografie celého vrhu, můžeme si ještě vybrat!", utrousil Kuba. Mělo mi to připadat divné, když si můžeme vybírat asi nebude mnoho zájemců, že? Každopádně mi fotky mláďátek učarovaly, ostatně proč jinak bych měla svoje tři mláďata (kvůli věku puberty to asi nebude)! Kývla jsem ( i když dnes si zpětně říkám, že to možná byly jen uvolněné krční svaly a Kuba si mou večerní únavu jen špatně vyložil).

Prázdniny byly v plném proudu, a tak bylo jasné, že potkánek bude muset dorazit s jeho páníčkem za námi. Stalo se, jednou v podvečer tu byli oba dva. Holky nadšením pomalu nedýchaly a o sto šest se snažily vymyslet jméno. Piki, Kiki, Tiki, pak jsem se vložila já. Poté, co jsem ho několikrát nazvala podobně jako tavený sýr Kiri, jsem mu začala říkat Ferdo. A bylo. Jen jsem nějak marně hledala podobu s tím potkaním miminkem, které jsem si vybrala na fotografii. "Kubo, proč nemá stejné barvy jako na tom snímku?", ptala jsem se naivně. "Víš, já jsem jim řekl o nás víc a oni usoudili, že bychom potřebovali nějaké charakterem temperamentní zvířátko, ten náš vybraný je prý moc klidný. Ale spíš si myslím, že je to tím, že tam mají ještě tři neudané samičky a když bychom jim tam Ferdu jako jediného chlapa nechali, tak by už zase mohli mít za chvilku problém rozdat další nové přírůstky," došeptl uzarděle Jakub.

Tak dobře, zavolala jsem své mamince, že nás přijede o jednoho víc. Ovšem v autě, kde se stěhuje pět lidí měsíc z místa na místo se nenajde mnoho plochy, kam by se mohl Ferda i s klecí dát. Jednoznačně zbýval pouze můj klín na předním sedadle auta. Jakub si začínal být vědom nepatrného problémku. Před půl hodinkou dorazil s tvorečkem, jehož jsem v životě neviděla, jehož jsem ani vidět nechtěla, byť netrpím fobií z myší, ale milovník přírody jsem povětšinou ještě tak v ZOO či u přírodopisného filmu, všechno mít v ruce zrovna nemusím. Na straně druhé, jsem chtěla, aby dcerky neměly přístup k přírodě stejně rezervovaný, a tak jsem měla působit nadšeně. Když jsem otevřela dveře auta, zhrozila jsem se . Na mém předním sedadle se pod deseticentimetrovou vrstvou vyhrabaných pilin dalo tušit mé sedadlo. "To udělal za tu krátkou cestu?", ptala jsem se Kuby. "No, trochu byl nervózní, asi," šeptl opět Kuba. "Ale stoprocentně si zvykne, neboj!" Nebála jsem se ani tolik o Ferdu a jeho zdárný psychický vývoj jako o to, abych neztratila nervy já. Zvláště, když se mi ten tvoreček neustále tlačit skrz mřížku a očichával, kde se co dalo. ( A to zcela pominu fakt, že takhle nadrobit děti v našem autem obyčejným rohlíkem, tak to budeme slyšet všichni celý rok…). Nebudu tvrdit, že jsem si neutírala pomyslné slzy, když jsem putovala na sedadle s potkanem, nad kterým všichni ostatní dospěláci "úctou" ustupovali a v duchu jsem si říkala, co mne ještě v téhle rodině čeká ( Jakub nakonec raději potkánka přesunul pod mé nohy, abych se "neznervózňovala" při cestě.) A to mě ještě dcerka napomínala: "Mami, ztiš tu kazetu, Ferdovi to moc křičí do ouška". Tak Ferdovi to křičí a že mi tu s tátou umíráme "kraválem", to vám za celou dobu nepřišlo ani na mysl. Jen počkejte, já vás vyškolím, bioložky, jak bude muset být uklizen pokoj, aby se Ferda mohl proběhnout, mnula jsem si ruce.

Poté, co nás jedna část rodiny pustila do vrat jen, když se prokázalo, že jedeme bez Ferdy a máme všichni v pořádku očkovací kalendář, poté, co má maminka (v dětství jsem měla pocit - zarytá odpůrkyně těchto malých zvířátek) přijala s otevřenou náručí a větou: "Když mi tu necháte na prázdniny holky, beru i potkana", vrátili jsme se domů a náš Ferda se měl "zajet" do našeho obvyklého rodinného života.

Zkrátím-li dobu sžívání se s novým prostředím, vypadá to dnes skoro po měsíci asi takto. U mého pracovního stolu stojí třípatrový domek Ferdy v krabici velikosti fotbalového hřiště ( proti házení pilin ven). A na mém stole, pokud Vám právě chci napsat, musím odklidit deset centimetrů vyhrabaných pilin.

Ferda, jak jinak, spí v kuchyni, protože přeci jen "trochu nadělá". V důsledku to znamená, že pokud někdo v noci ví o tom, že Ferda právě pije, jí, trhá papírky či si jinak upravuje své obydlí, jsem to já ( ostatně po době, kdy jsem vstávala ke třem dětem noc co noc si hloubku mého spaní umíte představit). Celá rodina je však novým členem nadšena. Možná vás na návštěvě u nás trochu překvapí, že u škvíry mezi lednicí a sušičkou stojí krabice dětských tiskátek, u škvíry za lednicí žehlící prkno (pokud si jej potřebuji "vypůjčit" na nějakou nepodstatnou činnost, musím včas nahlásit) a za sporákem mám pyramidu z umělohmotných lahví od Jaru, to "aby se Ferdík nezaběhl, víš". Přesně to jsem věděla. Připočítám-li, že Ferda se smí projít po Jakubově tašce s notebookem, které mi se celá rodina nesmíme ani dotknout a on si klidně vleze do futrálu pro zdroj.

Tuhle večer mne však málem kleplo. "Proč mi běhá po tom čistém prádle, co tu mám připravené na vyžehlení?" " Ferdo, to nemůžeš, chlape, panička tu má prádlo", a už se spolu váleli oba na zemi, nějak jsem nechápala, proč to Jakub musel stvrdit velkým mazlením - snad, aby se Ferda neurazil, že má menší prostor o "mé" prádlo. Už vím, proč máme Ferdu a s dětmi a jejich chtěním to opravdu tak úplně nesouvisí.

Když jsme se opět na víkend chtěli vzdálit z Prahy, nastal u auta jako obvykle zmatek. Ferda čekal na své umístění do auta na jeho střeše, děti rychle do sedaček, dodat do auta vše potřebné a jedem. Asi po pěti kilometrech docela ostré jízdy jsme zaslechli na zadním sedadle rozhovor, který nebyl určen našim uším: "A Ferdyš jede s námi na střeše", s hrůzou zjistila naše prostřední."Jsi blbá, toho má přece máma mezi nohama", řekla protřelá nejstarší a obě spokojeně hovořily dál. Jen ti rodičové na předním sedadle se zbořili jak šachové figurky v křeči smíchu…. Ať žije Ferda!!!!