Klíčovou dírkou: Zápis do školy

Dcerka nepřízeň počasí ani nevnímala a jen se tak vedle mne vznášela jako obláček, šťastná, že konečně uvidí svou „novou“ školu. Dojdeme k obrovským vratům, obě se zapřeme a otvíráme školní budovu. Všude ticho. A to už matku napadlo, tady to nevypadá dobře. „Ale zápis bude až v pondělí, my jej nemáme jako na ostatních školách!“, ozvalo se.“Vy, jste nečetla vývěsku, visí to všude!!!“ „Nečetla,“ chtělo se mi vykřiknout. „Vedu Vám dítě, které tři neděle nevytáhlo nos z peřin kvůli nemoci a já s ním!“ Mlčela jsem a dcerce rozháněla zklamání.

V pondělí ovšem padla nemocí maminka a svou roli u zápisu přijal tatínek. „Za chvíli si přijedu pro rodný list a svištíme“, volal už předem. Rychle jsem připravila stejné oblečky, kterými chtěla přivítat školu dcerka a vnutila je manželovi do ruky i s rodným listem. „Tím se nebudeme přece zdržovat!“, brumlal ještě na chodbě.

Po hodince se vrátila usměvavá dcerka, která nebyla za dárky ze školy vidět a zářila. Tatík také. Večer se svěřil: „Ta naše žížala mě dnes pěkně dostala. Já ve školce s hrůzou zjistil, že při vycházce prodřela dvoje kalhoty na skluzavce. Tak jsem jí dal ty věci, cos mi dala s sebou k zápisu. Nechtěl jsem ji to ovšem jen tak usnadnit, tak jí povídám: „U zápisu ale budou určitě kontrolovat i jestli máš čistý zadek a ty, když ses tak venku zmalovala, no nevím, nevím?!“ Dcerka ve školce plné maminek, které si také přišly pro děti, zareagovala rychle a duchaplně. Stáhla gatě a ukázala tátovi, že k zápisu opravdu může jít. Ostatní maminky propukly v smích a můj muž – „rudý a potrestaný gentleman“ už věděl, že opravdu má dceru, která může jít do školy.