Klíčovou dírkou – Dvě

Bylo vidět, že je jim spolu dobře.

Kamarádky, přítelkyně, které asi prožívají společné, proto si jsou tolik blízké, chtělo se říct. Možná….

Ta první však přišla o pět minut později, to jak ji na chodbě zdržel hlouček vlastních dětí, které se přetahovaly o to, kdo se a jak dlouho bude s mamkou loučit. Vždyť maminka přece odchází!!! Tak dlouho poctivě vysvětlovala, že si jde jen pročistit hlavu, že potřebuje být chvilinku sama, že jí snad děti dnes chápou. A stejně, připadá si zvláštně, když odchází od těch malých našpulených pusinek a prostě potřebuje za sebou zavřít dveře. Je vůbec normální ženská? Je matkou?! Vždyť to se těm matkám na fotografiích v časopisech určitě nestává. Pravda, možná mají to své dítě jen na focení, a po zbytek dne se stará chůva či babička, ale není to pro děti přeci jen výhra, když neznají matku, která si potřebuje od jejich výskotu odpočinout? Není si jistá, přesto si krade chvilky, kdy je jen sama. Sama bez zástěry, bez rukou popálených od trouby, bez masky rodiče, který se musí podepsat pod úkol, bez starostí o to, co komu připravit na další den, bez starostí o to, jak proběhne v rodině to či ono. Prostě sama, jen se svými sny, jen s vědomím, že teď nemusí nic a přitom může vše….

Ta druhá až do poslední chvilky setkání neřeší, jen prostě manželovi řekne, že půjde a jde. Vezme si s sebou dobrou náladu a je připravená té druhé vyprávět a rozveselovat ji, aby i ona byla schopna se usmát. Je připravena naslouchat, co kdo z dětí udělal a proč je třeba, aby právě ona dělala to, je připravena říkat kamarádce - ale to přeháníš, bereš si toho na sebe moc. Není připravena na plno jiných věcí, které jí čekají. Tři roky snažení se o to, čeho ta druhá má plný každý den. Tam, kde se problém lékařům nezdál, najednou je a řešení mnoho nezbývá. Najednou už to není o tom, že dítě bude, jen se neví kdy, najednou je tam víc tápání, že se vše projeví i ve vztahu dvou lidí, kteří před lety přesně věděli, že budou spolu stát při sobě v dobrém i zlém. Čeho se držet, komu věřit? Proč se ještě pouštět do dalšího běhu na dlouhou trať, když cíl je tak nejistý? A aby všechna ta pochybnost nepřeválcovala celou její osobu, stále rozdává kolem sebe to, co dřív. Jen ti nejbližší ví, co jí to někdy stojí úsilí, jak moc by se chtělo křičet – je to nespravedlivé!!!!! A právě v těch situacích ji do reality vrací ta druhá s problémem, který je tak vzdálen jejím – jak přežít další týden do společného setkání a být stále tou usměvavou maminkou, za kterou můžete se vším přijít?

Jedna podpírá druhou, druhá první. Jedna si může postěžovat první, první druhé, ale zpět domů si každá odnese to své. Alespoň na chvíli si své role ale mohly odložit. Možná právě to není nejméně….Možná právě to je nejvíc…