Klíčovou dírkou – Škola rodiče volá!!!

Já už dopředu pomrkávám, utírám oči kapesníkem a ponejvíc čelo od potu rukávem. Nejinak tomu bylo při nástupu prvorozené do školy.

Asi bych měla předeslat, že nastoupila do školy žačka, která si půl roku předem poctivě odškrtávala od doby zápisu dny, kdy už bude moci vyrazit s taškou na zádech, žačka, která má vždy připraveno již o přestávce a kvůli tomu nestihne sníst svačinu, žačka, která píše úkoly na další den již v předsíni, jen aby už měla vše na zítřejší vyučování připravené tak, jak má být. Snad o to více je paradoxní, že jsem přesto v první den měla žaludeční potíže a můj muž nefotil ani tak školačku v úžasných šatech, jako matku, která neustále utírala oči a opakovala, že ji sotva porodila.

Dnes po měsíční zkušenosti, už jsou naše koleje s dcerkou přesně vyjeté. Ona ví, že nebude chtít psát úkol na stole, kde jsou právě přichystány vepřové hody, protože mastné skvrny na školním sešitě netrávím nejlépe. Já na oplátku urychleně udělám vše potřebné, abych se jí zcela mohla věnovat a podporuji ji u každého úkolu (a že jich někdy je). Když jsme i obdobím „paní učitelka ví nejlíp“ prošly úspěšně, ukázalo se, že úkoly opravdu mají být podepsány, i začaly jsme podepisovat.

Jednou večer se můj muž rozhodl, že mi trochu ulehčí a s žačkou dnes bude pracovat on. Po chvíli usilovné práce se nad hlavou dcerky ozval: „Já jsem si myslel, že to tak nějak samo plyne, ale teď, když vidím ty desítky tvých podpisů na každé straně v každém sešitě, tak mám pocit….“ Po pravdě? Ani nevím, jak onen básník dokončil větu. Začala jsem se smát a smát se nepřestávám. Ono nám mnohdy nic jiného nezbývá. Prostě víme, i když ti ostatní ještě ani netuší…..