Není rukou…

Pokud je v koupelně hora mokrých, použitých ručníků a já je vyměním za úhledné, suché a čisté balíčky pověšené na věšáku, je to v pořádku. Pokud se plíseň v lednici rozšíří, že i mé oko spatří onu nepatřičnost a já vše s hadrem v ruce zažehnám, je to v pořádku. Pokud já zjistím, že při utírání nádobí zůstávají na skleničkách nepěkné mastné stopy po utěrkách a vyměním je za čisté, je to - řekněme - také v pořádku. S ohledem na těchto několik vět, vypadá to jako bych si stěžovala?!!! Ne, to opravdu jen tak vypadá. Já se snažím pouze pochopit jisté zákonitosti rodinného života…

Když mi tuhle můj muž bez náznaku výtky či snad pohoršení řekl: „Ta polévka v tom velkém hrnci už se mi nějak nezdála k jídlu“, nepřikládala jsem význam tomu, že asi skončila v záchodové míse, ovšem poněkud mne zarážel hrnec, který dál stál v lednici. Otevřela jsem jej. A to jsem neměla dělat. Plíseň mne vystrkala z dvířek lednice a zlost mnou cloumala jak vichřice.

Když jsem tuhle odcházela z našeho bytu a v koupelně jsem nechala jen jeden ručník na ruce a horu složených čistých, které (bohužel!!!) nebyly na obvyklém místě, ale o dvě police výš, zjistila jsem, že se tři dcerky a jeden dvoumetrový chlap utírali po koupání do onoho cáru naprosto mokrého ručníčku velikosti žínky. I šla jsem s nevinným obličej plným nechápajícího výrazu za svým mužem s otázkou. Proč?

Snažil se, mluvil rozumně, a přesto jsem větám typu: „Vždyť ani nevím, kde utěrky máme? Co jsem měl s tou plísní dělat?“, nerozuměla. Možná to bude tím, že Mars a Venuše to k sobě také nemají, co by kamenem dohodil. Jen příště mému muži poraďte, ať nepoužívá raději věty typu: „Já ti do těch věcí nechtěl zasahovat“, možná by ta Venuše ve mně už po té rozpálené pánvi prostě sáhla…..