Klíčovou dírkou - Rovnoprávnost především!!!!

Zdá se mi příjemné, že mi muž otevře dveře, zdá se mi nepokořující, když se starám o to, co bude k večeři, obzvláště když chuťové buňky mého muže se někdy asi zapomněly a je schopen si bez náznaku jakékoli nevole sednout ke stolu a sníst suché rohlíky. Když jen tak taktně namítnu - A něco ze švédského stolu si nevybereš? Tak teprve poté, se rozsvítí nějaká ta buňka, která se mimoděk dostavila a můj muž následuje děti, které si už na talíře všechny ty dobroty, které na stole ležely, rozebraly.

Přijde mi, že něco měnit mohu, ale něco je nám prostě dané. Tím nemyslím, že všechny ženy chtějí přesně to samé co já, ale pokud zrovna ve školce neprobíhá krvavý boj mezi ženským pohlavím a mužským a nemusím si hrát na ring volný, nekřičím ve stylu Italky na trhu, snažím se je vychovávat vesměs staromilsky. Kluci buďte galantní, holčiny se nemlátí, holky musíte dát klukům také šanci promluvit, jestli potřebuješ udeřit, tak jedině argumenty a podobně.

Pěkný políček mému pojetí feminismu však vyťala jedna holčina, když jsme se s třídou opírali o hrazení v zoologické zahradě a krmili granulemi přítulné kozy. "Paní učitelko, on mi to ten kozel zase sežral všechno, já potřebuji ještě!" vrátila se po chvilce a opět šla krmit kozičku. Situace se však opakovala znovu, když tu se holčina upřímně namíchla, stoupla na první díl hrazení a z výšky sobě vlastní povídá kozlovi s nataženou dlaní: "Takhle ty se chováš ke své manželce?", a už ji kozel držel. Ručka propleskla kozlovi tvář tak rychle, že koza opravdu stačila granule sežrat, tak moc to kozla překvapilo.

Myslím, že nějaký stupeň "feminismu" (možná spíše smysl pro rovnováhu) je nám daný prostě odmalička a teď jde jen o to, zda jej v sobě nasloucháme.