sebepotvrzení

My, ženy, si někdy pleteme emancipaci s léčbou pocitu vlastní méněcennosti, který v nás vyvolává nedostatek lásky v dětství odstartovaný necitlivými nebo přezaměstnanými rodiči a dokonanými ústavní výchovou (jesle, školky a školy plné afektovaných hysterek). Na manželovi a rodině si pak nevědomky zkoušíme uplatňovat různé sebepotvrzující výpady, výlevy a celésebepotvzující paranoidní rituály, které sebelepšího muže nutně dovedou k záchvatu šílenství. Přiznejme si, že dneska ráno jsme ve skutečnosti ani tak nepotřebovaly nechat si od muže opravit ten věšáček v předsíní, jako si dokázat, že nás ON má ještě rád. Muži ovšem mají na vše nepřirozené v nás dobrý nos, takže je stejně podobné popichování jen rozladí. Některé z nás jsou asi ovšem spokojené i s výbuchem mužova vzteku, protože asi mají pocit, že o ně ještě stojí. (Ale proč se s mužem, kterého samy dovádějí k šílenství, pak pro tyto projevy rozvádějí?) Nechápu, proč některé z nás vidí v případné vlastní submisivitě (opak dominance), tolerantnosti, trpělivosti prohru a vždy a za všech okolností se jim brání, čím brání těm největším ozubeným kolečkům v rodinném životě do sebe zapadnout. Za atmosféru v rodině jsme zodpovědny především my, ženy, a ty z nás, které celé dny jen protrucují, protože manžel to či ono řekl či neřekl a to či ono udělal či neudělal, podstatu své ženské úlohy nepochopily. Přiznejme se, která z nás za poslední měsíc dokázala po kočičím způsobu za mužem přijít a poprosit jej o malé pomasírování zádíček nebo bříška? Pokud zahodíme falešnou hrdost, která z tolika domácností dělá citové hladomorny, jistě to časem dokáže i náš pyšný pán tvorstva.