Když si takhle přísná, budeš dítě ty!

Přiběhla jsem celá rozevlátá z práce, kde jsem právě zanechala „svých“ patnáct dětiček do školky k dcerkám, abych si odvedla domů jen „své tři“. Sotva jsem ve dveřích popadla dech, už se ke mně hnala nová paní učitelka. „No, prosím Vás, paní Silná, Lada dneska na procházce měla takovou menší nehodu, pojďte se na to podívat“, a já už měla nejčernější představy, kterak naše dítko má rozseklou hlavu či zlomenou končetinu, když tu ke mně nejmladší dcerka běží celá. Rychle jsem se uklidnila. Dcerka ale pláče a její pláč nabírá na intenzitě, až jí není rozumět. „Já Vám tady paní Silná předám tu botku, ale bylo by lepší, kdyby si ji Lada obula až na chodbě, abychom to tady nemusely cítit“, dořekla paní učitelka a dovedla mne k malému oknu do světlíku starého činžáku, kde sídlí naše školka, kde mezi okenní mříží a oknem ležela botka Laďky s psím……. Zůstala jsem ohromeně stát. To je ONEN PROBLÉM!!!!???? Proto má dcerka tak brečí?

Dcerku jsem utěšila hravě, rukávy si vyhrnula, o bobek se postarala a jen jsem si při své mohutně vyvinuté fantazii představila situaci, kdy já coby paní učitelka strčím pokakané dítě mezi okno a mříž do světlíku a počkám, až si pro toho „špindíru“ jeho rodiče přijdou. „A oblékněte si ho na chodbě, ať ho tady nemusíme cítit!“

Při odchodu z té opravdové, naší školky jsem měla chuť zakřičet na tu naší rádoby „paní učitelku“, když si TAKHLE PŘÍSNÁ, BUDEŠ DÍTĚ TY!!!