Re: školka...

Tak jsem si s radostí přečetla vaše zkušenosti a "příběhy" a hned se mi vybavilo hned několik (desítek?:) vzpomínek. První školka byla super, v Pardubicích v Polabinách, paní učitelky Lída a Růženka :) Pamatuju si, že jednou jsem se podepisovala na výkres, něco mě zaujalo, na chvilku jsem se otočila a paní učitelka Růženka mi můj výkres dopodepsala... byla jsem na ní hrozně naštvaná, jednak to vypadalo, že to neumím a druhak jsem si s tím dala takovou práci... :) O něco míň příjemnější vzpomínka je na krupicovou kaši a houby. Už si moc nepamatuju, jestli jsme museli vždycky dojídat, ale tenkrát jsem kolikrát seděla právě nad tímhle. Zvlášť nad tou krupičkou se mi zvedal žaludek, dodneška si přesně pamatuju, co jsem cítila, jako kdybych se měla pozvracet...ble! Nikdy, nikdy, nikdy bych si jí v dětství dobrovolně nedala. Až někdy na druhým stupni na základce jsem se odvážila a vpravila do sebe pár lžic. Od tý doby si jí dám tak jednou za dva roky, když se dělá doma (ta totiž fakt tak hnusně sladce /připálený mlíko a tuny cukru/ nesmrdí jako ve školce). Houby díky školce nejím dodnes (teďka znova cejtím ten sliz), nesnášela jsem taky hovězí a vepřový maso (dneska jsem vegetarián). Druhá školka, resp. ta první, kdy byla ségra ještě v jeslích a ty byly jen ve městě, byla děsná. Když mě tam máma poprvé nechala, lezla jsem hystericky na bránu, že tam NEBUDU. Holky ze školky mě musely utěšovat. S nikým jsem se tam moc nebavila, z téhle školky si nepamatuju jedinou tvář nebo jméno. Pamatuju si jen, jak jsem byla hrozně sama a připadala jsem si za tou hnusnou rezavou těžkou bránou jako nějakej vězeň. Jednou jsem se tam počůrala (bála jsem se říct při cvičení, že se mi chce) a hrozně na mě řvaly... nejen učitelky, ale i uklízečky. Taky jednou jsme šli ven, byla zima a já jsem zapomněla, že mám s sebou bundu, tak jsem řekla učitelkám, že mám jenom tričko. Navlíkly mě do svítivě červenýho roláku, načež se mě zeptaly, jakou mám značku. Ten hnusnej zelenej VOZÍČEK