školka...

...byla fajn, opravdu se mi tam líbilo, opravdu tam své děti jednou dám (zatím je nemám), protože tam jsou kamarádi, dětská tajemství a lásky... no, a občas špatný věci (škraloup, ovesná kaše apod.). Doufám že teď se to neděje. Ještě jsem si vzpomněla na zážitek z první třídy: byla to vesnická škola, takže 1+2 třída spojená dohromady. Prvňáčků bylo 6 (z toho já a má sestra - dvojče), druháčků asi 8. No a já se ségrou a ještě jedna holčina - kámoška:) ze školky jsme byly strašně ukecaný. Fakt strašně moc:), pořád jsme nosily poznámky. Tenkrát pí soudružka Pecharová byla hodná, opravdu suprová, dodnes na ni s láskou vzpomínám... no tak ta nás krotila a napomínala. A po jedné takové přednášce že se opravdu, opravdu nesmíme bavit a musíme dávat pozor, jsme se rozhodly, že bez "vyvolání" nepromluvíme. Druhý den nebylo ségře dobře, šeptla mi že se jí chce zvracet. A já poslušna napomenutí se hlásila, jako že jestli může ségra jít na záchod. Hlásila jsem se dlouho:), páč paní učitelka byla šťastná že jsem se polepšila a chtěla si to asi trochu vychutnat, než se vrátíme k povídání ... a sestřička si pozvracela slabikář:)))) Bylo to ošklivý, to jo, teď na to vzpomínám s úsměvem. Paní učitelka to vzala v pohodě, jen pak následovala další přednáška, že sice se hlásit musíme, ale bude-li nám špatně, máme jít hned a bez ptaní na toaletu:) Pak šla se sestrou na umývárnu, očistila i slabikář (nakonec jí dala nový) a kdyby nebylo mě, doma by to nevěděli:) - o tom slabikáři. Díky této paní UČITELCE jsem si "vypěstovala" lásku ke knihám, čtu pořád a ráda, a po přestupu na druhý stupeň jsme všichni z "vesnice" uměli číst (což mi přijde normální, v 5 třídě!), a "městský", kterých bylo od prvního stupně ve třídě 30, slabikovali... a ve čtenářským deníku měli na konci osmičky jen Honzíkovu cestu a podobné knížky...
Hezký den:)
Ganginka
PS: Tak mě napadá, další "trauma" - ještě i na střední se "hlásit" - "prosím, můžu si dojít na toaletu" - "... ne, od toho jsou přestávky!!!"