O pořádkumilovném mletí mezi kameny

Nezastírám, že při letmém pohledu do naší domácnosti shledáte věci, které o pořádkumilovné mamince opravdu nesvědčí. Nebudu odporovat. Je to tak.

Nevím, proč je pro mě životně důležité vědět, že když jdu spát je ubrus na stole víceméně bez drobků a pod stolem je denní dávka drobků také zneškodněna. To není tak jednoduché, když jsme během jednoho dne schopni vykrmit z drobků po holčinách z kuřátka pěkně vzrostlou a zazobanou slípku. K těm mým malicherným nutnostem patří i třeba prázdný dřez nebo natřepané peřiny.

Snad bych ten hrnek čaje při večerním klídku neměla tak klidný, když bych si drásala lokty o uschlá kolínka na ubruse (druh těstovin - pro neznalce) nebo drtila pod pantoflem suché kousky oplatek. Snad proto musím ten nerovný boj denně podstoupit.

Rozum však zůstává stát mému muži, když hledá sůl (v domácnosti, kde žijeme třetím rokem) a podívá se do skříňky s kořením. Více zavrženíhodnou a nečistou ženštinu si vzít opravdu nemohl. Nezasvěceným okem musím říci, že ano. Mně se však opravdu zdá, že není nutné mít koření vedle kořeníčka. A tak se na mě sype má hromádka tymiánu, oregána, bazalky, sem tam vypadne si paprika, občas adžika a hele už jsem spokojená, že jsem objevila nějaký nový pytlíček a hned má dnešní polévka jiný říz. Už slyším Kubu, jak argumentuje. Rychlost, účelnost, vždy mít všechno při ruce, vědět, co vlastně mám. Ani to nemusím slyšet, abych věděla, že to říká. Stačí se však podívat do jeho třinácté komnaty a přenést nějaký jeho argument tam. Mluvím tím o patře ve skříni, kde se potkává kladívko, s utrženým řemínkem (který se ještě jednou bude hodit), s kouskem provazu, skládacím metrem a vším tím mužským haraburdím, jehož pomocí spraví nespravitelné a nahradí nenahraditelné. O věcech, které naší rodině ještě jednou zachrání život visící na nějaké záhadné věci tatínkova nepořádku.

Asi to tak je. Každý má svůj pocit pořádkumilovnosti. Proč si nepřiznat nemám laťku položenou nejvýše. Opravdu se nemohu srovnávat s mou maminkou, která měla mytá okna před každým větším svátkem a nejméně dvakrát ročně měla v pozoru i párátka a zrnka soli ve slánce. Jen když si vzpomenu na naše sobotní dopoledne doma mám děsnou nechuť na jazyku. Vím už, co by mě čekalo. Luxovat a snažit se našemu luxu podávat smítka do chřtánu. Když myslím podávat, myslím tím opravdu dát předpřipravená k sežvýkání. Když jsem se po letech setkala s výkonným jedincem, docela se mi práce s luxem zalíbila a dnes si občas dokonce říkám- hurááááá. Alespoň někdy mohu gestikulovat na děti, ať mi nic neříkají, že neslyším a užívat chvilek klidu.

Když tuhle Majda povídá:" A proč mi vlastně POŘÁD uklízíme?" Docela mě to uzemnilo. Tak já si myslím, jak dalece jsem liberální, když se u nás přerazíte o hračky hned u domovních dveří. Chci po nich spolupráci jen jednou za den. Což znamená v jejich slovníku - našupat večer vše do beden bez ohledu na to, zda se jedná o mou bačkoru, nohu či nedojedený jogurt a ony si stejně budou stěžovat, že je přetěžuji.

Počkejte a dočkejte času, děvčátka. Jednou takhle ráno v sobotu vykásnu rukávy a rozdělím služby. Však on Vás ten pocit přetíženosti přejde….cha, cha. No, nebudu škodolibá, ale proč si nepřiznat, že se na to těším. A tak mě napadá…. Doufám, že není právně postihnutelná mamča, která své pětileté a čtyřleté dceři rozdá utěrky na utírání nádobí. Já jen, abych věděla, než se do toho nerovného boje s našimi třemi mlýny pustím?!!! Melou totiž už teď, tak co?