Dětská přání

Asi od osmi let jsem si přála panenku mimi s měkkým poddajným "lidským" tělíčkem a přirozeně lidským vzezřením, což se s oním tvrdým těžko obléknutelným "korábem" s mohutnými víčky, která pokaždé klapla jak zámek u dveří, nazývající se miminko tehdy, nedalo srovnávat. Bohužel, jiná šance než nákup za hranicemi naší republiky nepřipadala v úvahu. I tehdejší tuzexové regály dávaly přednost zboží spotřebnějšímu. Jenže já netoužila po riflích, ani exkluzivně voňavém šampónu, ale po mimi. Můj sen se splnil - ve třinácti. O dva roky později jsem se chystala do tanečních. Není co dodávat. Načasování je asi hodně důležité.

Vědoma si toho zřejmě nejsem sama, protože jak jinak si vysvětlit upřímnou snahu babiček vyloudit ze mě (ne snad přímo mučením, ale mnohdy otázkami se tomu podobajícími) jakoukoli informaci ohledně přání holčin. Já vím, že je tu roční období, kdy se naše rodina oslavami jen hemží a v cílové rovince ještě čekají Vánoce, ale stejně. Je toho jak máku: "Nevíš, mají radši panenky brunetky nebo blondýnky? Nevíš?!!! No, a co kreslí na princeznách za vlasy? Jakou mají velikost? Potřebují tohle? Že ne?!! No a co tohle, no, neříkej, že něco nepotřebují? A říkaly holky, co by si přály?"

Ne, že by mě vroucí zájem o mé dcerky netěšil. Humorné se mi však zdá, že pak já stojím v hračkářství a připadám si, že není nic, co by mé dcerky mohly ještě obdivovat (o jednom skrytém obchůdku, kde mě mile jako rodiče vždy překvapí chytrými dárečky neřeknu ani vám, ostatně kradu se tam tajně a liščím ohonem zametám stopy, co kdyby mě někdo sledoval? ).

Během pár dnů se u nás doma rozezvučí telefony a SMS zprávy přicházejí i v noci. Babičky informují o skvělých nákupech a ihned si při té příležitosti "zabukují" to nejlepší místo pod vánočním stromkem (docela se divím Ježíškovi, že to nedělá v průběhu celého roku a nechává si ten kalup na jediný večer v roce). "Tu knížku už jsem taky sehnala! A tohle, prosím tě, už taky nekupuj."

Jenže, pokud mě nápady, co podstrčím babičkám trknou, jsou to většinou věci, které mé oko v průběhu roku kdesi zahlédlo a zapsalo v paměti jako věci, které bych pro dcerky chtěla. Když přijde na lámání chleba u mne, kreslím s holčinami obrázky a ptám se. Kam se hrabe výzvědná taktika tajných služeb. Současné informace mě však zdrtily. "Víš, mami, já bych chtěla takovou tu Barbie jako má Barborka, abych si ji taky mohla brát do školky," vysvětluje jedna. Druhá překřikuje a gestikuluje, div mi nevypíchne oči. "A já takové šaty jako na princeznu, dlouhé a korunku a náramek a střevíčky, no, jako má princezna z pohádky," zajíká se druhá.

Okamžitě jsem v mysli stála před policí v obchodě s hračkami, které se úspěšně vyhýbám obloukem, plné všech těch zářivých umělohmotných cetek na princezny. Vlna rodičovského odporu se ve mně zvedla a já se otřepala. Asi dneska holčiny nemají tu správnou náladu, raději jsem si řekla a přání nechala u ledu.

Když však svá přání opakovala několikrát jedna i druhá, počal mě jímat děs. Co s tím? Chtělo se mi po Majdině způsobu říci:" O tom už jsme voskutovali!!!" (což je její výraz pro ukončenou debatu aneb domluvila jsem).

Já měla vždycky jasno. Žádné vychrtlé postavičky s výrazem anděla, žádné nutné koupě jako je světlovlásky dům či jejího muže auto a najednou tohle (u vlastních dětí?!!!). A druhá ještě zfamfrní a nestačí, že už teď běhá celé dny opředena ve všemožných šátcích a sukních, ale ještě chce princeznovské šaty.

Pokud náhodou nevíte, právě se díváte na dvě princezny!!!

Přemýšlela jsem si o tom pěkně dlouho. A pak jsem si řekla (jednou v noci zbrocena potem), že do toho střelím.

Ostatně proč nemít radost z radosti jejich. Snad je to lepší, než aby se na svých přáních zadrhly na několik let a měly pocit, že jim to bůhvíproč nechci splnit. Snad by právě tohle bylo to horší.

Vždyť já pod vánoční stromek ty "své" dárky stejně propašuji! I kdybych se měla maskována větvičkami jehličí pod stromek plazit po břiše a Ježíška přeprat, abych si urvala kousek nekomerční plochy. A já to dokážu, uvidíte….