Advent Silné rodinky

Vánoce, Vánoce přicházejí , zpívala jsem si v duchu a celá blažená tála tou zvěstí. Hurá, už je to tu. Advent začal. Nejraději bych s lehkostí sobě vlastní (nikdy jsem ji neměla a mít nebudu) protančila už teď kolem vánočního stromku. Však já se dočkám, řekla jsem si.

Pro začátek bude stačit, když holčiny vezmu se podívat na vánoční výzdobu a zakončíme procházkou ke stromku nejvyššímu - na Staroměstské náměstí. Co víc, měl být poprvé rozsvícen. Teď marně pátrám, kde se z té "skvělé" myšlenky vytratilo to slůvko skvělé a vetřelo se slovo hrůzostrašné.

Při výstupu z tramvaje už jsem začínala mít pocit, že tady něco nehraje. Zvláště, když se všude hrnuly davy fanoušků, jak při otevření fotbalového hřiště. Bože, děje se něco. Vypukl někde požár, či co? No, snad to bude lepší až projdeme obchodní horečkou k jádru našeho pudla -jen letmý nákup nejnutnějších potravin, a pak už opravdu jen ta předvánoční idylka.

Nejenže jsem hned u vchodu do oné samoobsluhy obchodního domu neměla kam posadit dítko nejmladší-nebyly prostě žádné volné vozíky, ale počet lidí se znásobil. Že by vypukl hladomor hned zítra a všichni dělali zásoby na desetiletku dopředu? Jen žádná panika, stiskla jsem dcerkám tak pevně zápěstí až vyjekly. Jo, holky zvykejte si, jste taky pěkné "zboží", ještě aby mi Vás někdo v zápalu koupěchtivé nálady neukořistil do přecpaného nákupního vozíku. No, nic, vezmeme to hopem. Hop trval skoro třicet minut a stále se neblížil ke konci. Když tu Majda další frontu prořízla pevným:" Mami, já chci na záchod!" "Teď, tady? Tady nemůžeme, Magdi. Zpátky se už nedostanem a dopředu to jde, no, vždyť to vidíš?," začala jsem působit na svou vždy chápající holčičku. "Mami, ale já už musím!!!" I chytla jsem dcerky do zubů, rozeběhla se a s co největší vervou prolomila kordon lidí stojících zřejmě u banánů.Přistály jsme sice na posunovací ploše určené potravinám paní pokladní pod zuby, ale to už se našemu cíli alespoň vzdáleně podobalo.

Doběhneme k autu, které mezitím dle smluveného přistavil Jakub. Kuba nikde. I strkám do zámku klíč, když tu se pohledem zarazím na zadním sedadle auta. "No, ono tam není sedadlo. My tam nemáme ani sedačku Laďky, ani zadní sedadlo. Někdo nám ho ukradl. No, to se může stát jenom nám!", sršela jsem mezi zuby a blesky mi metaly z očí. Přešlapující Majda mezi skokem z jedné nohy na druhou jen nadzdvihla obočí a pravila:"Mami, ale to není naše auto! Támhle, to je naše." ( a dělej mami nebo to špatně dopadne!!!). Urychleně jsem vytáhla klíček z cizích dveří a potajmu sledovala, zda mě nikdo neviděl. "Hele, támhle jdou policajti," slyším zvučnou Terku. "Policisté, Terinko, policisté. Jdem holky," jak tajný spiklenec jsem přihrbila uzardělou postavu a dotáhla děti i tašky před auto, kde už čekal Jakub. Mise úspěšně skončena. Vyrážíme.

A šlo se. Idylka začala vzápětí. "Drž je pevně nebo nám je odnese ten proud lidí," křičela jsem do zad Jakubovi, který prorážel kočárem s vlajícími dcerkami po pravoboku i levoboku hory lidí. Staroměstské náměstí nebylo vidět. Přes lidi. Byli totiž všude. To je na mě moc. Celý národ měl stejnou myšlenku. Ten krásný velký strom mě přestal zajímat ihned, jak jsem si uvědomila, že ještě další půlhodinku budu křečovitě svírat tři holčiny, kdy mě pán s velkým břichem bude šťouchat do lopatek, paní s drdolem dýchat na mou bradu a nad mými holčinami tam kdesi dole budou proudy lidí přenášet horkou kávu či víno. Tak to ne, vyslala jsem pronikavý pohled o pomoc na Jakuba. Pochopil ihned:" Holky, tak se podíváme na stromek a půjdem, ano?" Jedno bylo při pohledu na holky jasné, jim se nikam nechtělo.

Tak dobře, řekla jsem si v duchu, pokusím se o nemožné. Šlo to těžce. Když se o šesté rozsvítil ten nádherný strom a zahrál dokonce koledy, měla jsem v očích slzy. Jen si tak úplně nejsem jista, jestli to bylo tím, že mám možnost vidět tu nádheru na vlastní oči nebo tím, že jsem přežila hrůzu z masy, která mi právě dýchala za krkem.

To nám ty svátky hezky začínají…..

Připadala jsem si jako ta nejúžasnější manažerka nadnárodní společnosti - co víc, vlastní rozvětvené rodiny.

V pondělí jsem nemocné hlasivky děvčat uzdravila natolik, že se úspěšně mohly zúčastnit svého prvního adventního koncertu coby zpěvačky. Pyšně jsem se dmula nad vzorně vykukující hlavičkou Majdy, která jak andílek s pusinkou ve tvaru kroužku zpívala koledy. Terinka zpívala taky nepřetržitě, i když se snažila vyštípat si punčocháče uprostřed "Štědrého večeru", i když spadla z pódia a vracela se zády zpět. Zpívala i mezi koleny, když si zapínala poslední knoflíček šatů, zpívala, i když už ostatní děti skončily. U Majdy jsem ronila slzy rodiče dojatého schopností vlastních dětí (ostatně, jak Vy víte, že to není začátek nové hvězdy operního nebe?), u dcerky druhé mi slzy samy stříkaly z očí, to jak má bránice nedokázala přejít, že má vzorná dcerka právě při koledě rozprostírá celý velký kapesník na svém bříšku, aby se (podle instrukcí matky-nesmrkej do koule, ale do pěkně rozbaleného kapesníku) mohla řádně vysmrkat. Co si přát víc?

Ve středu jsem s vypětím všech sil zhotovila na koleně masku a plášť Mikuláši a nad úsměvem přihlížejících nad nedokonalostí jen mávla rukou. Dcerky budou nadšené i tak, natolik je maska dobrá. A víra byla odměněna. Sklízela jsem úspěch.

Co dodat, týden jsem zakončila pěti druhy cukroví, podotýkám nespáleného a celým bytem, který voněl, jak právě vylitá drogerie do naší pračky. Záclony nám díky škrobu málem samy stály v oknech, aniž bych je s mravenčením v paži a křečí za krkem musela nandat do nenáviděných žabiček na tyči. Shrnuto- byla jsem hrdá na své schopnosti.

Každá pýcha po zásluze potrestána.

Není "vycucanější" manželky bez energie. Realita byla taková, že všechny dcerky znovu onemocněly a celý byt byl ve stavu těsně po opadnutí atomového hřibu - pro nás střevní chřipky spojené dle výběru se zánětem středouší či průdušek. Ani známka po provoněném bytečku, adventní koledy jsem si přehrávala otáčením na tužce, protože i naše věž se rozhodla, že v této nevánoční atmosféře má svaté právo stávkovat, ostatně pro jistotu se domluvila i s naším autem, aby ten bojkot stál opravdu za to.

Tak jsem si alespoň zapálila vánočního frantíka a snažila se přebýt vůni Sava něčím milým (nevím, ale zdálo by se mi docela patřičné, kdyby každá mamča spolu s každým porozeným dítkem, měla o jeden pár rukou víc. Ne snad, že bych si myslela, že půjde o nějaký obraz sexuální smyslnosti vidět ženu v mém případě se šesti rukama, ale uznejte, že praktičnosti určitě).

Co mě mohlo pomoci vyzdravit? Balení dárků. Začala jsem se sklapnutím víček dcerek, na která jsem pro jistotu posvítila baterkou a jak účastník sekty s kápí se plížila do skříněk a "tajných" (alespoň v to věřím a Vy mi tu iluzi neberte) skrýší pohledat a dohledat všechny drobnůstky. A balila a balila a šustila a radovala se. Co říci na dokreslení situace? Tento týden jsem měla jasno v jednom. Určitě ještě chvíli nebudeme smět chodit do spíže, protože tam jsou zabalené dárky, které se jinam prostě nevejdou. Dcerky o školku tento měsíc ani nezavadí a já mám na výběr - buď zavadím o nějakou švestku a provaz vezmu s sebou, anebo to u nás bude jako každé Vánoce. Rezignuji na to, co není v mé moci už stihnout.

Že nevíte, co jsem si vybrala?

Dopadlo to tak, jak čekáte. Jsem tu. Blíží se Vánoce a nebudu zrovna já "zdobit" nějaký strom nehezkým provazem. S úsměvem na rtech jsem pleskla "uprstíkovanou" lednici po dvířkách, podívala se skrz dlaničkové obtisky dětských rukou na oknech ven, kde se snášely sněhové vločky k zemi a já se stejně těšila. Budou Vánoce. Jsou Vánoce. Mezi tím vším zabaleným ve spíži jsem vyhrabala věc nejdůležitější - zadělávací mísu (no, spíš kotel) na vánočky a rozhodla se, že podle důležitosti je právě tak čas na upečení základů pro šťastné svátky. Vánočka na stole přece být musí, i kdyby chleba koupený nebyl. Dcerkám se už kupodivu zase začínají červenat líčka a já vím, že letos to bude stejně hezké jako vloni. Co na tom, že koberec mi mává už zdáli a v prachu na nábytku by mi dcerky mohly opětovně sdělit svá přání pro Ježíška.

Když jsem v koupelně pěchovala jednu z tisíce praček prádlem, vzala jsem si Laďku před zrcadlo, a jak jsem tak držela to malé tělíčko, které se na sebe zubilo do lesklé plochy, začala jsem i já, nakažená svou dcerkou, vracet jí ty její grimasy. Chytla se okamžitě. Cítila jsem svého šprčka, dýšek, který dýchal na mou tvář a objetí vlasů, které Vás sice ukrutně tahá, ale je tím nejvřelejším, co Vás může potkat. A v tu chvíli to přišlo. Prošla jsem u nejdůležitějšího testu v roce. Zkoušky vhodnosti pro Ježíška. K nám už opravdu asi může přijít. Najednou jsem neviděla žádné kapky zubní pasty rozstříkané po zrcadle, ani kapky vody zaschlé na dlaždicích. To je ono, už i mně začaly Vánoce! A jsou skvělé….Já se mám.

Tak si je i Vy užijte po svém, to Vám ze srdce přeje

Magda Silná